Wyer nakonec všechno pro představení vozu zařídil. Auto odletělo z Heathrow 2. dubna ve tři odpoledne. V pořádku dorazilo na letiště J. F. Kennedyho v New Yorku a po celním odbavení jej odvezli k místnímu fordovskému dealerovi na přeleštění. Pak s ním zamířili do Essex House u Central Park South na Manhattanu. Ve tři odpoledne dalšího dne měl vůz odletět zase zpět do Londýna.
Odhalení GT40 bylo načasováno na úvodní den New York Auto Show, což znamenalo, že byl nablízku celý svět motosportu. Na kobercem pokryté podlaze v Essex House stál před oponou ten nejdražší marketingový nástroj historie. Vypadal jako něco, co vypadlo rovnou z bondovky Srdečné pozdravy z Ruska, která měla před týdnem v New Yorku premiéru. Tak tohle bylo americké sportovní auto, které zvládlo jet i 153 km/h. Zpátečkou.
Když do místnosti vešel pan Ford, všichni jeho vedoucí pracovníci se ihned narovnali. Henry II se poprvé podíval na nový vůz. Viděl svůdné nízké křivky závodní rakety evropského typu, na níž bylo napsáno jeho jméno. Napadlo ho, co by na GT40 asi říkal jeho skrblický děda. Henry Ford by jej pravděpodobně nesnášel. Ovšem otec Henryho II Edsel by ten vůz určitě zbožňoval.
Poté se dovnitř nahrnuly davy lidí, kteří se promíchali s fordovskými oficíry. Frey, Lunn, Wyer, Iacocca, ti všichni tu byli. Fotografové si zběsile nacvakávali obrázky nového auta, od jehož drátěných kol se odrážely blesky fotoaparátů. Reportéři si rychle čmárali své dojmy do notýsků. Ve vzduchu bylo cítit neskrývané nadšení. Vůz od Fordu, který vyzve Ferrari na Le Mans – lepší příběh by si sami novináři neuměli vymyslet.
Iacocca vystoupil na pódium, aby přednesl krátkou řeč o rychlosti 322 km/h a síle 350 koní. Motor auta byl vyroben ve Spojených státech, brzdy byly anglické, převodovka z Itálie. Nebylo to jen americké závodní auto, bylo to světové auto. Personifikovalo ne detroitskou firmu, ale globální říši. Jak tak Iacocca mluvil, Lunn a Wyer seděli tiše mezi diváky a poslouchali. Obávali se nejhoršího. Zkušební dny na Le Mans začnou za dva a půl týdnu a jejich auto skoro neprotočilo kola.
Pár dní po exhibici v New Yorku stál Wyer v boxu mechaniků na okruhu Goodwood poblíž anglického jižního pobřeží. Sledoval GT40 s McLarenem za volantem, jak krouží po dráze. Wyer instruoval McLarena, aby jel jen „ve středních rychlostech“, ne rychleji než 233 km/h. Aby auto doladil, měl tým čas jen na pár krátkých zkušebních jízd. Pak se už budou muset vydat na cestu do Francie.
Vedle Wyera stál v kožené bundě Phil Hill. Opíral se o zeď boxu, ruce v kapsách. Kromě asistentky, která stopovala McLarenovi čas, nebyl na okruhu nikdo kromě oněch dvou mužů. Tribuny byly prázdné.
Toho jara se Hill snažil znovu nalézt sám sebe. Sezónu roku 1963 strávil s rozjíždějící se italskou závodní společností jménem ATS. Firma ale selhala a stejně tak i Hill. Nedokončil ani jeden závod Formule 1. Odborníci tvrdili, že americký šampión ztratil sebejistotu. Co hůř, někteří tvrdili, že ztratil odvahu, že ho zradily nervy. Pro někoho v Hillově situaci už neexistovala horší kritika. Bývalého šampióna pro Le Mans roku 1964 nikdo jiný neoslovil, a tak ho Wyer najal, aby společně s McLarenem vedli americký výboj. Jak se tak Hill díval na McLarena kroužícího po okruhu a kolem boxů, ironie jeho vlastního osudu jej musela dost pálit. Štěstěna jej opustila nějak rychle. Před dvěma a půl roky jej tisk nazýval „Mickey Mantlem ve Ferrari“. Teď byl „Hamletem v brýlích a rukavicích“. Na Le Mans bude bojovat proti svému bývalému šéfovi. Byl z něho už vážně ztroskotanec? Nejlepší vytrvalostní jezdec na světě musel nyní světu nejvíce dokazovat.
