Brzy z rána, 18. dubna 1964, tlačila skupina mechaniků dva vozy Ford GT40 po zablácené dráze okruhu Le Mans pod tribunami směrem k boxům. Roy Lunn a John Wyer rozvážně kráčeli vedle, boty od bláta. Podle Lunna měly za sebou oba Fordy „celkem asi čtyři hodiny jízdy a žádnou zkušenost s vysokou rychlostí“. Byly vyrobeny, aby se přes rovinku Mulsanne přeřítily v rychlosti 322 km/h, tedy rychleji než cokoliv, co kdy jelo po lemanském okruhu. Ale kdo mohl vědět, jak se budou chovat ve skutečnosti?
Dubnové víkendové zkušební jízdy byly v podstatě zahájením Le Mans. Závod se konal na veřejných silnicích, které se poté s příchodem června zahradily, a vznikl tak uzavřený závodní okruh. Každý rok v dubnu musel tedy pořadatel, automobilový klub L’Automobile Club de l’Ouest, uzavřít dané úseky silnic, aby si týmy mohly vyzkoušet své stroje v plné rychlosti bez obav ze střetu s „civilními“ dopravními prostředky. Počasí bylo toho rána pro jaro typické, obloha byla zamračená tak, že se jevila téměř fialová. Drobně mrholilo, a cesty tak byly kluzké. Diváci i novináři měli volný vstup do boxů a kolem tajemných závodních aut od Fordu se brzy tvořily hloučky zvědavců.
Brzy už auta uháněla po rovince kolem boxů, od kol létaly spršky dešťové vody, stěrače divoce stíraly. Fordovští elitní jezdci toho víkendu závodili na Aintree 200 v Anglii – Hill a McLaren měli totiž smlouvu s týmem Cooperu. Hodlali do Le Mans dorazit ještě před koncem víkendu, aby si stihli ve svých nových vozech projet pár kol. Wyer si tedy přivezl další dva závodníky, Roye Salvadoriho a Jo Schlessera. Salvadori byl lemanským šampiónem – byl spolujezdcem Shelbyho v roce 1959 v týmu Aston Martinu. Schlesser byl trochu jiný formát. Spoluvlastnil dealerství Fordu v Paříži a ve známost vešel spíše svými bouračkami než vítězstvími. Francouzská divize Fordu však dychtila po tom mít v závodním týmu Francouze. Pařížská kancelář si zkrátka chtěla ukrojit z projektu větší díl.
Salvadori vyjel na trať jako první. Nasadil deštěm zmáčenou šedou helmu, natáhl rukavice. Když zapnul motor, zazněla z dvojitých laděných výfuků árie osmiválce. Salvadori zařadil, chvíli podržel spojku. Pneumatiky Dunlop přilnuly k mokré vozovce. Jak auto zvolna vjelo na rovinku, stoupnul si Lunn vedle dráhy, ruce si nervózně mnul. Utřel si rukávem nos a sledoval, jak vůz mizí v dálce.
Wyer a Lunn čekali v boxu, oči přikované na stopkách, zatímco Ford GT40 jel svou první jízdu po slavném okruhu – pod obloukem Dunlop, dolů zatáčkou Esses a po 5,7kilometrové rovince Mulsanne. Po několika minutách se Salvadori opět objevil v dohledu, projížděl klidným tempem zatáčkou Maison Blanche. Zajel do boxu, vůz se zaskřípěním zastavil a Salvadori vysedl. Podle výrazu v jeho obličeji bylo všem jasné, že není zrovna nadšený. „Nemůžu tomu uvěřit, Johne,“ obrátil se Salvadori na Wyera. „Myslím ale, že máme problém se zadním kolem při 273 km/h.“
Lunn a Wyer se ihned začali radit. Bylo to neuvěřitelné – v té rychlosti se zadek auta zvedal ze země! Vypukla hádka. Byl problém v aerodynamice vozu, nebo v zavěšení kol? Druhá možnost zvítězila a mechanici se tak hned pustili do práce na úpravách. Salvadoriho ale incident vyděsil. Už se na tomhle experimentu nechtěl podílet a den pro něj skončil.
Schlesser si tedy nasadil helmu. Wyer se k němu naklonil a dal mu pár instrukcí, pravděpodobně něco jako: „Neriskujte. Přivezte to auto v jednom kuse.“ Během chvilky uháněl Schlesser pryč, pod oblouk Dunlop a pak zmizel z dohledu. Tým Fordu čekal v boxu. Uběhlo něco přes čtyři minuty a Schlesser se objevil znovu, projel zatáčkou Maison Blanche a kolem prázdné tribuny. Jel rychle, motor hnal sílu přes čtvrtý rychlostní stupeň do zadních kol. Schlesser znovu vjel pod oblouk Dunlop a jeho Ford zmizel v dálce. Uběhla minuta, pak další. Oči se upíraly směrem k Maison Blanche, čekaly, až se Schlesser objeví zpoza rohu. Další minuta uběhla. Pak další. Auto se už neobjevilo.
Ze signálního boxu na konci Mulsanne přišel telefonát. Stala se nehoda. Prý to bylo dost škaredé, ale řidič by měl být naživu. Když se Schlesser objevil v boxu Fordu, byl otřesený a krvácel z menší rány na čele. Kdosi ho svezl zpátky. Jeho vůz se smýkal po celou rovinku, stěžoval si s francouzským přízvukem. „Vůbec to nechtělo jet rovně!“ Schlesser jel nějakých 257 km/h, když ztratil kontrolu. Potřeboval židli a hlt brandy.
Toho dne zkušební jízdy pro tým Fordu skončily. Zatímco sportovní vozy pomalované v různých národních barvách kroužily po okruhu, Lunn a Wyer putovali zadními cestami a vlhkými poli, aby se podívali, co zbylo z jejich auta. Místo nehody bylo v lesnaté oblasti v jedné zatáčce na Mulsanne, které se říkalo La Grande Courbe. Bylo to nebezpečné místo nepřístupné divákům, ovšem oba muži se tam dostali. Postávali tam a dívali se na to, co z GT40 zbylo. Trvalo jim měsíce, než ho vyrobili a teď tu leželo roztřískané na kusy, které se válely na 90 metrech silnice. Auto bylo totálně odepsané. „Je neuvěřitelné, že to Schlesser přežil,“ prohlásil Wyer.
Druhého dne havaroval s jediným dalším existujícím GT40 i Salvadori. On zraněn nebyl, vůz ano. Kdosi z týmu Fordu zavolal zpět do Dearbornu. U Dona Freye zazvonil telefon. „Roztřískali jsme obě auta! Jsme tady až po pas ve šrotu.“
