Francouzskými ekvivalenty Škody byly pařížské společnosti Renault a Citroën. Obě se sice zaměřovaly na trh pro širokou veřejnost, tím ale veškerá podobnost končí. Charakter každé z těchto dvou společností byl odvozený z osobnostních rysů jejich zakladatelů, nelítostných rivalů, jejichž povahy byly na zcela opačných koncích palety temperamentů.
Ať už dokázal Louis Renault cokoliv, nikdy by se o něm nedalo říct, že byl sympatickou osobou. Od svého filmového jmenovce, nesmírně okouzlujícího, nepolepšitelně rošťáckého šéfa policie z legendárního snímku Michaela Curtize Casablanca z roku 1943 se snad už ani víc odlišovat nemohl. Jeden kolega ho popsal jako člověka „neustále ve špatné náladě, podrážděného, nervózního a … agresivního, což pramenilo z jeho přirozené plachosti.“ Kdekoliv jinde než v kokpitu svých milovaných závodních aut se Renault cítil zranitelný a nesvůj. Nerad pracoval s jinými lidmi či jen delegoval práci na jiné – dokonce ani na své nejvyšší manažery. Tak jako William Morris či Henry Ford byl i on netrpělivý a puntičkářský a jen málokdy vydržel v klidu. Byl však i otrlý a nepoddajný a zvládl zastat práci kteréhokoliv svého dělníka, což často dokazoval rovnou v dílně. Však se taky z pozice mechanika vypracoval, ale vždycky se choval, jako by tím mechanikem stále ještě byl. Obdobně jako Morris byl též vysoce podezřívavý vůči bankám a jen zřídkakdy si od nich půjčoval – obvykle jen tehdy, kdy už nebylo vyhnutí. Když v roce 1931, na vrcholu Velké hospodářské krize, firmě Renault došly finanční rezervy, přimělo zatvrzelého podnikatele k přijetí státní pomoci až speciální vládní nařízení (všeobecně známé jako la loi Renault – „zákon Renault“).
Renaultův osobní život byl, podobně jako Morrisův, pozoruhodně strohý. Louis byl velmi samotářský, a tak pro svou mladou rodinu – manželku Christiane si vzal, když mu bylo čtyřicet let a jí jen jednadvacet – koupil odlehlé venkovské sídlo se zámkem v obci Herqueville v Normandii. Před tím, než se nastěhoval, ovšem využil svých peněz, aby místní obyvatele vystěhoval a jejich domy zbořil. Cenu nemovitostí se mu navíc podařilo snížit prohlášením, že vláda chystá jejich nucený výkup. A nešetřil ani vlastní krev. Využil chátrajícího zdraví svého bratra Ferdinanda a odkoupil si jeho podíl v rodinné firmě nebývale lacině. Když tak Ferdinand v roce 1908 zemřel, zůstala po něm vdova s třemi dětmi téměř v naprosté chudobě.
Přesto byl Louis Renault – opět stejně jako William Morris – nepochybně velmi nadaným inženýrem. Už první auta Renaultu měla tuhou hnací nápravu, zatímco většina ostatních aut té doby stále používala řetězový pohon (což byla inspirace převzatá od bicyklů). Jeho systém převodovky se též brzy stal standardem, alespoň tedy do doby, než Cadillac v roce 1928 představil synchronizaci řazení. A krom toho, že byl Renault velmi technicky zručný, uvědomoval si i důležitost marketingu. K roku 1909 již své automobily prodával nejen napříč Evropou, ale i ve Spojených státech, v Japonsku a Rusku. Britský král Edward VII, strůjce historické smlouvy o koloniích mezi Francií a Velkou Británií z roku 1904, jež byla obecně známá jako „Srdečná dohoda“, brzy utvrdil nové spojenectví tím, že si koupil vůz značky Renault.
Jakkoliv byl však Louis Renault talentovaným mechanikem, jeho obchodní metody se netěšily zrovna dobré reputaci. Kupříkladu k tomu, aby získal prostor pro rozšíření továrny v Billancourt, nabídl obyvatelům v okolí za jejich domy a pozemky přímo směšnou částku, a když pak odmítli, nechal svá auta hlučně testovat přímo pod jejich okny tak dlouho, dokud nekapitulovali. Takto se mu podařilo své dílny rozšířit až za řeku Seinu a nakonec kolonizoval celý říční ostrov Seguin.
Za první světové války firma Renault prosperovala. Společně se společností Panhard bojovala za používání aut pro vojenské účely. Tato vášnivá podpora dostala za pravdu ve chvíli, kdy si taxi auta značky Renault zahrála hlavní – a velmi zpropagovanou – roli při „zázraku na Marně“, bitvě, která se odehrála v září 1914 a v níž spojené vojsko Francouzů a Britů zastavilo zdánlivě nezastavitelný postup německé armády. Pařížský armádní velitel, generál Gallieni, zrekvíroval všechny taxíky v Paříži (a jejich řidičům slíbil zaplatit řádné jízdné dle najetých kilometrů plus 27 procent navrch), aby dopravily vojáky na bojiště k řece Marně. Dostalo se mu tak pomoci od zhruba šesti stovek vozů Renault. Louis Renault se díky této náhodě stal hrdinou a řádně svůj nový status celebrity zpeněžil. Jeho firma tak již brzy vyráběla motory a pláště pro letouny a k roku 1918 továrna v Billancourt chrlila ohromné množství úspěšných lehkých tanků FT-17, jež sám Renault pomáhal navrhnout.
Renaultovy nekompromisně konzervativní názory z něj ve 30. letech učinily vůdčího vlajkonoše pravice. Tradicionalistický magnát obzvlášť hlasitě pranýřoval premiéra Léona Bluma a jeho levicovou koalici z roku 1936 známou jako Lidová fronta. Renault dokonce vyhodil dva a půl tisíce dělníků ze svých továren jen kvůli tomu, že je podezříval, že jsou příznivci komunistů z Lidové fronty, a během krátkého života této koalice vedl jeho striktní proti-odborový postoj k nesčetným stávkám pracovníků v Billancourtu.
