Ovšem ne všichni motorističtí magnáti z 20. a 30. let byli antisociálními diktátory či autistickými inženýry. Velký rival Louise Renaulta André Citroën byl energickým bonvivánem, jenž ve skutečnosti jen nerad řídil auto, v čemž stál v ostrém kontrastu k mnohým svým konkurentům, kteří se do židlí v zasedacích radách přemístili ze sedadel závodních vozů.
A ještě k tomu byl skvělým společníkem, nenapravitelným hazardním hráčem – londýnský deník Daily Sketch dne 24. září 1924 hlásil, že Citroën vyhrál za pár hodin v kasinu v Deauville 162 tisíc liber, což odpovídá asi 3 milionům dnešních liber) – a velmi rád byl viděn s půvabnými ženami po svém boku. Přátelil se rovněž s řadou nejznámějších celebrit oněch časů, například s Charliem Chaplinem či Josephine Bakerovou. Citroënovi vedoucí pracovníci z továrny sídlící v pařížské čtvrti Javel projevovali svému svéráznému šéfovi velkou oddanost a náklonnost a pocit soudržnosti, který v celé firmě panoval, byl diametrálním protikladem vážné nálady v Renaultově komplexu v Billancourt.
André Citroën též často navštěvoval samotné dílny, aby si se svými pracovníky popovídal, a neměl problém s tím, aby i větší rozhodnutí delegoval na své manažery. Je jasné, že se strohým a chladným Renaultem si blízký nebyl. Renault byl bezcitný, vypočítavý, autokratický a vyzařovala z něj truchlivost, Citroën naopak laskavý, velkorysý, lidský a vždy viditelně nadšený ze svých aut i své pracovní party. A taky byl Žid, takže jej po roce 1933 trápil čím dál více posilující antisemitismus, a to nejen v Německu, ale i ve Francii. (V průběhu druhé světové války zahynulo v Hitlerových plynových komorách přes sto členů početného rodu Citroënů, z nichž většina byla deportována přímo z Francie během Vichistického režimu.) A Louis Renault ze svých antisemitských názorů nikdy neslevil. Citroëna se sice v únoru 1932 uráčil pozvat do své nové rozšířené továrny v Billancourt, ovšem hlavním důvodem k tomu mu byla možnost škodolibě si vychutnávat Citroënovy rozpaky z Renaultova nového komplexu. Pro Renaulta zcela charakteristicky si pak oba magnáti dali jen skromný oběd v Renaultově kanceláři, místo toho, aby si zašli do některé ze známých pařížských restaurací, což by bylo naopak zcela typické pro Andrého Citroëna.
Rodina Citroënů pocházela z Holandska. Andrého dědeček byl prodejcem citrónů a podle svého povolání si změnil i příjmení – citroen znamená v holandštině „citrón“. Dvojtečku nad „e“ si rodina do příjmení přidala poté, co se z Amsterdamu roku 1873 přestěhovala do Paříže. Když bylo Andrému pouhých šest let, spáchal jeho otec sebevraždu, přesto se mladíkovi roku 1898 podařilo dostat se na nejprestižnější francouzskou vysokou školu technického zaměření, pařížskou École Polytechnique. Od té chvíle se jeho úspěch zdál zaručen. Během první světové války řídil prosperující podnik s municí a roku 1919 pak založil novou automobilku, která si ihned získala věhlas díky odvážným, ne-li přímo výstředním inovacím. Hned roku 1919 Citroën postavil první evropskou montážní linku pro automobily, z níž následně sjelo první evropské masově vyrobené auto, Citroën Type A. To bylo zároveň prvním levným autem na světě opatřeným elektrickým startováním a osvětlením. Citroënův jednoduchý a praktický vůz 5CV z roku 1922, jemuž se přezdívalo „Malý citrón“ podle žlutého nátěru, kterým byl často opatřován, se stal oblíbeným automobilem francouzských farmářů a též prvním francouzským autem, jež bylo hojně kupováno i ženami. (Citroënova manželka, blízká přítelkyně Coco Chanel, byla průkopnicí automobilismu mezi dámami a založila ženský motoristický klub Automobile Club Féminin de Paris.) Navýsost úspěšný 5CV, frankofonní rival Modelu T a Austinu Seven, byl též předkem legendárního poválečného modelu 2CV.
Neposedný Citroën vždy vyhledával nové a nové výzvy, obzvláště takové, které měnily zažitou formu automobilů. Roku 1920 ve spolupráci s inženýrem Adolphem Kégressem a pod odborným dohledem britského generála a průkopníka tanků Sira Ernesta Swintona (ten se v roce 1926 po otevření továrny Citroënu v britském Slough rovněž stal jedním z ředitelů firmy) vyvinul Citroën první polopásové vozidlo na světě, všeobecně známé jako „Citroënova-Kegréssova housenka“. Tyto drsné vozy brzy dobyly Alpy i pouště: během jediného týdne urazily napříč Saharou téměř pět tisíc kilometrů. (Roku 1923 Citroën dokonce přesvědčil britskou královnu Mary, aby se v jedné „housence“ projela během manévrů britské armády v Aldershotu.) Mezitím se v ulicích francouzských měst stala zcela běžným jevem Citroënova taxi auta B2, čímž byla podkopána dosavadní dominance firmy Renault na tomto lukrativním trhu. Ke konci 20. let Citroënova továrna vyráběla každých deset minut jedno auto, což bylo – mimo Detroit – tempo zcela neslýchané.