Ke konci 30. let se Henry Ford čím dál víc vzdaloval od reálného světa, avšak stále odmítal přenechat své místo mladší generaci. Již od roku 1923, od svých šedesátých narozenin, sem tam utrousil poznámku o tom, jak brzy odejde do důchodu, avšak brzy bylo zřejmé, že nic takového nemyslí vážně. Jeho jediné dítě, pohodový, trpělivý a svědomitý syn Edsel, který sbíral luxusní vozy a ze všech sil se snažil vnést do fordovských automobilů alespoň trošičku vyšší úrovně a stylu, se poslušně držel v pozadí a snášel ze strany svého tyranského otce šikanu i přehlížení. Henryho plán na „utužení“ svého syna zahrnoval podrývání všech Edselových klíčových rozhodnutí i úspěchů, a to za jeho zády. Tato krutá strategie však jen zvyšovala stres, jemuž byl Edsel vystaven. Historik Robert Lacey kupříkladu uvádí, že když jednou Edsel objednal pro továrnu Rouge novou sérii koksovacích pecí, byla tato zařízení „jen pár dní od jejich montáže“ na příkaz Henryho Forda zničena. To aby si Edsel uvědomil, kdo je ve firmě pánem.
Edsel Ford si na rozdíl od svého umělecky nevzdělaného otce vždy plně uvědomoval, jak významnou roli hraje v prodeji automobilů estetika. Od roku 1922 se snažil uvést do modelové řady Fordu, která byla do té doby známa čistě jen pro svůj každodenní funkcionalismus, eleganci a „šmrnc“. Byl to právě Edsel, kdo si u mexického umělce Diega Rivery objednal výmalbu „detroitské Sixtinské kaple“, tedy onu nezaměnitelně socialistickou sérii fresek Detroit Industry Murals („nástěnné malby detroitského průmyslu“), jež Rivera namaloval na stěny Fordem financovaného Detroit Institute of Art. (Město bylo neskrývaně politickým obsahem fresek rozlíceno, ovšem Edsel se za Riveru rezolutně postavil.) A byl to opět Edsel, kdo sehrál klíčovou roli v přerodu značky Lincoln v sofistikovaného rivala Chrysleru či Cadillacu. Edselův liberální režim v divizi Lincoln – oáze selského rozumu a kreativity v čím dál více represivním Fordově impériu – umožnil v roce 1936 stvoření dvanáctiválcového modelu Lincoln Zephyr, aerodynamického klenotu mezi automobily. Byl dílem holandského imigranta Johna Tjaarda a nadaného designéra Eugena „Boba“ Gregorieho. Gregorie dříve působil i v GM a v divizi Lincoln si v předválečných letech vytvořil s Edselem blízké pouto. Po jeho předčasné smrti roku 1943 ovšem společnost opustil. (Za vedení Henryho Forda II se Gregorie načas do firmy vrátil, ale brzy pochopil, že onen Ford, který znal z Edselova Lincolnu, již neexistuje. V roce 1946 v pouhých osmatřiceti letech z firmy nadobro odešel a již nikdy žádné auto nenavrhl.)
Místo toho, aby postupně předával otěže podniku Edselovi, se Henry Ford čím dál více spoléhal na jistého Harryho Bennetta, bývalého námořníka a boxera s gaunerskými manýry, který o autech či automobilovém průmyslu nevěděl zhola nic. Svou pracovní dobu trávil Bennett střelbou ze vzduchovky na terč a rád si do práce vodil ochočené lvy a tygry, aby podtrhl svou image pořádného drsňáka. Henry Ford mu dovolil dělat vše, co se mu zlíbilo, a tak si Bennett se svou rozrůstající se bandou ranařů – již eufemisticky pojmenoval „oddělení služeb“ – brzy začal napříč všemi fordovskými továrnami vynucovat surovou disciplínu. Používal k tomu síť vnitřních informátorů i různé gangsterům podobné gorily. Bennettova „říše temnoty“ zanedlouho pohltila celou společnost Ford. Dokonce i Edsel se Bennetta skutečně bál a nedovolil si nijak vybočit z řady. Do roku 1933 aparátčíkové z „oddělení služeb“ tvrdě zavedli prohibiční legislativu, kterou nadšeně podpořil sám abstinenci nakloněný předseda firmy – Henry Ford dokonce jednou vyhrožoval, že bude-li prohibice někdy zrušena, zavře všechny své továrny –, ovšem sami si tajně vydělávali jmění jako ilegální paliči a prodejci. Bennett a jeho poskoci se tudíž brzy stali neoddělitelnou součástí kriminálního podsvětí, z něhož pak Bennett často rekrutoval své nové poskoky.
40. Čas hrůzovládyKolem poloviny 30. let byly továrny Fordu vedeny politikou strachu a firma měla mezi detroitskými automobilkami pověst vůbec nejhoršího zaměstnavatele. A to její konkurenti ani ve svých nejlepších obdobích rozhodně nebyli považováni za vzor, alespoň co se týče péče o zaměstnance. Roku 1922 Bennett osobně vyvedl své ranaře do boje s demonstranty během pochodu Ford Hunger March („Fordův pochod hladu“) a během následného střetu byl při strkanici s Bennettem gorilami z „oddělení služeb“ zastřelen devatenáctiletý aktivista z amerického Komunistického svazu mládeže Joseph York. O něco později potkal podobný osud i další tři demonstranty. (Tito čtyři „fordovští mučedníci“ byli následně oplakáni shromážděním patnácti tisíc lidí.) O pět let později, 26. května 1937, se Bennetovi poskoci utkali s odborovými vyjednavači, mezi nimiž byl i respektovaný labouristický vůdce Walter Reuther. Jakmile odboráři překročili nadjezd u silnice Miller Road vedoucí k továrně Rouge, Bennetovi násilníci je rovnou za bílého dne zmlátili do bezvědomí. Naštěstí pro tým odborářů nebyl nikdo zabit, jeden muž však ze střetu vyšel se zlomenými zády. A obdobným štěstím pro ně bylo to, že se poblíž nacházeli novináři s fotoaparáty a celý incident zaznamenali, i když bylo mnoho z nich Bennettovými gangstery též potlučeno a pár jejich foťáků zabaveno. Tato „Bitva u nadjezdu“ představuje absolutní dno historie Fordu a zůstává trvalou skvrnou na amerických průmyslových vztazích. Edsel Ford byl celým incidentem naprosto šokován a prosil svého otce, aby uznal odbory a Bennetta propustil. Jeho prosby ale nebyly nic platné. Bennett si mohl být jist neotřesitelnou podporou ze strany Henryho Forda a zůstal silou za jeho trůnem. Historikové odhadují, že si během své hrůzovlády Bennett nebo jeho lidé odnesli z Fordových továren a kanceláří majetek za více než jeden milion dolarů. Přesto se Bennett, vyhřívající se v paprscích přízně svého šéfa, zdál být zcela nedotknutelný. Sám později se záměrně krutou otevřeností napsal: „Stal jsem se [Fordovým] nejintimnějším společníkem. Byl jsem mu bližší než jeho jediný syn.“
Ford a Bennett se ukázali být těmi nejbezohlednějšími potlačovateli odborových organizací, a to ještě v době, která nebyla zrovna známá svou profesionální etikou či přátelským charakterem. Zatímco Henry Ford bezstarostně přivíral oči před Bennettovými polozločineckými aktivitami, Bennett sám nikdy neucouvl před použitím násilí, aby ukončil stávky a oslabil opozici. I po návalu tak negativní publicity po děsivých událostem „Bitvy u nadjezdu“ Bennettovi rváči dál zcela běžně bili odborové funkcionáře a zastrašovali aktivisty z organizace United Automobile Workers (UAW), kterou firma Ford ještě pořád neuznala, a to i přesto, že tak již v roce 1937 oficiálně učinila jak GM, tak i společnost Chrysler. Ani hrůzné „oddělení služeb“ ovšem nedokázalo zabránit masivním stávkám, které v továrně Rouge propukly v dubnu 1941. Stárnoucí Ford, nyní zatlačen do kouta (a bez špetky sympatií ze strany vlády prezidenta Roosevelta), tak byl Edselem – který se svému otci pro jednou přece jen postavil – konečně donucen k tomu, aby svým zaměstnancům umožnil tajné hlasování o uznání odborů. Henry s tímto neochotně souhlasil hlavně proto, že byl přesvědčen, že jeho věrné dělnictvo nepodlehne všem těm odborovým lichotkám a souhlasí s tím, aby firma Ford zůstala odborově neorganizovanou společností. Naopak Bennett zase spoléhal na to, že jeho lidé dostatečně dělníky zastraší, aby hlasovali proti návrhu. Následně však proti členství v odborech hlasovalo pouhých 2,7 % fordovských dělníků. Tento výsledek Henryho Forda zcela šokoval a zdálo se, že jej zatlačil ještě hlouběji do světa totálního zmatení. (Charles Sorenson z vedení Fordu později napsal, že tento výsledek hlasování byl „nejspíše tím největším zklamáním, jaké kdy [Henry Ford] ve své podnikatelské historii zažil“ a připojil i postřeh, že starý magnát „již od té chvíle nikdy nebyl tím samým člověkem“.)
Bennet se dál snažil vyjednávat o změně podmínek následné dohody s UAW (které byly až nevšedně velkorysé), ovšem Fordova statná manželka Clara, zděšená tím, jak se celý spor podepsal na psychice jejího muže i milovaného syna, se do věci vložila a dupla si: pokud Henry plně nevyhoví všem požadavkům UAW, opustí ho. Otřesený Henry dle očekávání stáhl ocas a dohodu podepsal. Edsel byl však bohužel v té době vážně postižen rakovinou žaludku, nemocí, kterou zhoršil, ne-li zapříčinil právě stres z neustálé šikany ze strany jak otce, tak Bennetta. Když Edsel v květnu roku 1943 zemřel, jeho otec úspěšně vzdoroval tlaku až z Washingtonu, aby konečně někomu otěže v Dearbornu předal. Místo toho se Henry Ford ve věku osmdesáti let opětovně chopil každodenního řízení společnosti Ford Motor Company.
