Charakter Henryho Forda měl kromě nabubřelosti i jinou stinnou stránku, která se navíc začala projevovat tím výrazněji, jak stárnul a bohatnul. Ford masově produkoval nejen Model T, ale také jedovatou antisemitskou propagandu, již zpočátku chrlil do světa přes novinový titul Dearborn Independent, který skoupil roku 1918, aby podpořil svou kampaň na post guvernéra. Jeho nechvalně proslulý článek z 22. května roku 1920 nazvaný „Mezinárodní Žid“ zvesela opakoval pomluvy z Protokolů sionských mudrců, caristického traktátu z roku 1903 „odhalujícího“ celosvětová židovská konspirace (tento spis byl ovšem již roku 1921 v londýnském deníku Times označen jako padělek).
Fordův zlobou naplněný text byl předzvěstí pravidelných týdenních slovních útoků objevujících se v Dearborn Independent, které detailně popisovaly zničující vliv Židů na americký způsob života a veřejně pranýřovaly jazz, krátké sukně a inflaci jakožto nevyhnutelné následky mezinárodního židovského spiknutí. Zdálo se, že pan Ford jaksi pozapomněl, že architekt jeho světově proslulých továren Albert Kahn byl sám Židem, stejně jako značné procento fordovských dělníků.
Fordovy protižidovské tirády z 20. let se staly významnou inspirací pro tehdy jen málo známého pravicového aktivistu z druhé strany Atlantiku jménem Adolf Hitler. Ten často právě Forda zmiňoval jako svůj raný vzor, některé části z jeho nekonzistentní obhajoby, knihy Mein Kampf, dokonce vypadají, jako by bylo přímo převzaty z Fordových textů. Henry Ford byl rozhodně jediným Američanem, jenž byl na stránkách Hitlerova rozmáchlého kázání citován (psal o tom, jak „jediný výjimečný muž, Henry Ford“ dokázal vzdorovat snahám Židů učinit ze sebe samých „vládce“ Spojených států). V roce 1922 si Hitler nechal pověsit portrét Henryho Forda v životní velikosti do své kanceláře v mnichovském ústředí nacistické partaje a čekárnu v ní nechal vybavit mnoha výtisky souboru Fordových pamfletů Mezinárodní Žid v německém překladu. Hitler Fordovi dokonce nabídl výpomoc svých úderných oddílů v jeho prezidentských ambicích. Budoucí Führer doufal, že automobilový magnát na oplátku finančně podpoří jeho rodící se nacistické hnutí. Jestli se tak skutečně stalo, není jisté, ovšem důkazy o tom, že roku 1939 Henry Ford zaslal Hitlerovi k narozeninám šek na 50 tisíc dolarů, existují. A víme také to, že když byl roku 1929 v Kolíně pokládán základní kámen nové továrny Fordu, Henry Ford nadšeně prohlásil, že „to, co Evropa potřebuje, jsou vůdci“. Většina posluchačů si vyložila, že oním „vůdci“ myslel Ford diktátory typu italského despoty Benita Mussoliniho a při pohledu nazpět bychom k tomu mohli přidat i zastánce totality, jako byl Adolf Hitler. Po roce 1933 byl dokonce na výplatní listině v Dearbornu veden Fritz Kuhn, obzvláště nepříjemný protofašista a vůdce americko-německého spolku German-American Bund, ovšem řádné důkazy, že by kdy ve fordovských továrnách odvedl nějakou práci, by člověk pohledal.
V polovině 30. let již Henry Ford považoval za prozíravé svůj antisemitismus veřejně zapírat. Vydávání Dearborn Independent zastavil už roku 1927 a rovněž nařídil, aby byly všechny neprodané výtisky Mezinárodního Žida zničeny. Ne proto, že by snad svých slov litoval, ale proto, že si uvědomil, že nechvalná proslulost tohoto díla zničila jeho naděje na senátorský či prezidentský úřad. Přesto si v den svých pětasedmdesátých narozenin, 30. července 1938, pár měsíců poté, co si Hitlerova nacistická vláda objednala u továrny Fordu v Kolíně 3150 osmiválcových nákladních vozů, Henry Ford hrdě převzal z rukou německého konzula v Detroitu Záslužný řád Německého orla za to, že „dokázal zpřístupnit automobily obyčejným lidem“. Toto ocenění vytvořil Hitler osobně, a to jako „nejvyšší poctu věnovanou Německem význačným cizincům“. Prvním, kdo jím byl vyznamenán, byl Mussolini, Ford byl čtvrtým. O dva roky později pak Ford v momentu, kdy polevil ve své opatrnosti, sdělil jednomu americkému reportérovi, že vypuknutí války v Evropě zavinili „mezinárodní židovští bankéři“, a ne jeho přítel a spojenec Adolf Hitler.
