Zatímco se na Coventry snášely nepřátelské bomby, byly Spojené státy Americké vzývány jako „zbrojní sklad demokracie“, a to ještě mnoho měsíců před tím, než v prosinci 1941 vůbec do války vstoupily. Prezident Roosevelt pak na začátku roku 1942 formálně zakázal výrobu civilních automobilů: od té chvíle bylo mocným americkým automobilkám nařízeno zaměřit se výhradně na plnění vojenských potřeb.
General Motors začaly s výrobou munice již v roce 1941 a k roku 1942 přešly na válečnou výrobu všechny z jejich mnohých továren. Továrny Chrysleru zase vyráběly bombardéry Martin B-26 Marauder, švédské kanóny Bofors, letecké motory Wright Cyclone, součástky pro bombardéry B-17, B-29 a Helldiver i stíhače Corsair a rovněž své vlastní nákladní vozy značky Dodge. Od června 1942 pak automobilka Chrysler produkovala též hlavní tank amerických sil, M4 Sherman, který osadila vlastním motorem. V roce 1945 firma přidala i montážní linku na nový těžký tank M26 Pershing. Ford roku 1942 vystavěl již dříve zmíněnou ohromnou továrnu ve Willow Run, kde vyráběl těžké bombardéry B-24 Liberator, zatímco Rouge, Highland Park a ostatní fordovské továrny ve velkém chrlily letouny, tanky a dělostřelecké granáty.
Reputace automobilky Ford jakožto válečného dodavatele munice byla však zpočátku nevalná. Její kritici neváhali zdůrazňovat, že zatímco německá divize Fordu vesele dodávala nepříteli stovky náklaďáků (Fordem a GM vyráběné nákladní vozy a tahače tvořily během druhé světové války až 70 % motorových prostředků Wehrmachtu), americké továrny Fordu přecházely na válečnou výrobu bolestně pomalým tempem. I přesto, že Henry Ford již v listopadu 1940 souhlasil s tím, že jeho společnost bude pod licencí vyrábět letadlové motory Pratt a Whitney, dával si ten nenapravitelný izolacionalista natolik na čas, jak to jen šlo, a to i po japonském útoku na Pearl Harbor a Hitlerově nesmyslnému vyhlášení války Spojeným státům čtyři dny nato. Návrh, aby jeho továrny produkovaly jedinečné motory Rolls-Royce Merlin používané pro Supermarine Spitfiry, bombardéry Avro Lancaster a později i pro vynikající americké P-51 Mustangy, Henry Ford zamítl s odůvodněním, že by jeho firma neměla vyrábět motory pro Brity. Neoblomila jej přitom ani nadšená podpora projektu jeho vlastním synem Edselem, ani do očí bijící fakt, že německá dceřiná firma Fordu chrlila ohromné množství munice pro nacistickou válečnou mašinérii. Vlekla se i stavba ohromné fordovské továrny na bombardéry v michigenském Willow Run navržené Albertem Kahnem – který se bohužel jejího otevření nedožil – a dokončena tak byla daleko později, než se plánovalo. První bombardér Consolidated B-24 Liberator z ní vyjel až v září 1942.
Když 7. prosince 1941 Japonci vybombardovali Pearl Harbor a Američané následně vstoupili do války, poznamenal si Winston Churchill do svého diáře větu: „Tak přece jen jsme vyhráli!“, která byla později zvěčněna v jeho pamětech. Soukromě tak uznal fakt, že žádná jiná země či aliance na světě nemůže soupeřit s nezměrným americkým vojensko-průmyslovým komplexem, který se silně spoléhal na ohromný národní automobilový průmysl. Američtí výrobci aut tak pomohli uskutečnit konečné vítězství spojenců.
