Společnost Morris Motors nedokázala oslnit ani ve své druhé stínové továrně. Vojenská divize Nuffield Organization pojmenovaná Nuffield Mechanization and Aero, která operovala v areálu bývalé továrny ve Wolseley, v roce 1939 navrhla a vyráběla mdlý tank Covenanter. Po vypuknutí války jej nechal Morris přestavět v o něco podařenější model: tank Crusader VI, který z továrny poprvé vyjel v roce 1940. Byl rychlý, ovšem oplýval žalostně podceněnou bojovou výzbrojí a byl nechvalně proslulý svými sklony k poruchám. Všechny slabiny Crusadera se krutě projevily zejména roku 1941 v severní Africe, kde z něj jeho tenký pancíř činil snadnou kořist pro Rommelovy Panzery. Jeho otřesná nespolehlivost – zlověstná charakteristika, která se ukáže být morem i pro Morrisovy civilní poválečné modely – vedla k tomu, že byl již během roku 1942 stažen z fronty.
Crusadery tak byly nahrazeny americkými Granty, Lee a Shermany a s menším úspěchem pak i britskými tanky Cromwell (navrženými firmou Leyland Motors a vyráběnými společností Rover Car Company) a Churchill (vyráběnými Morrisovým rivalem vlastněným GM, firmou Vauxhall Motors). Morris Motors se pokusila napravit si reputaci vylepšeným modelem Crusadera, tankem Cavalier, ten se však ukázal ještě o něco neschopnější. Je s podivem, že národ, který během druhé světové války stvořil tolik úžasných letounů, nedokázal během této doby navrhnout a postavit dobrý tank. (Vynikající britský tank Centurion poháněný motorem navrženým automobilkou Rolls-Royce a postaveným společností Rover bohužel dorazil na spojeneckou frontu až v květnu 1945, když už se válka chýlila ke konci.)
Při řízení stínových továren se tak více než stárnoucí Morris osvědčili jeho rivalové. Automobilka Daimler z Coventry sice v úvodu tak trochu nepochopila myšlenku tohoto druhu továren a jednu postavila hned vedle své stávající továrny v Radfordu, pak tomu však již přišla na kloub a druhou továrnu vztyčila na západ od Coventry ve vesnici Allesley. Na okrajích Coventry své stínové továrny postavily i společnosti Rootes a Standard, první jmenovaná na předměstí Coventry Stokes a v blízké vesnici Ryton, druhá pak na předměstích Canley a Banner Lane. Churchill byl energičností Billyho Rootese tak nadšen, že jej pověřil vedením rekonstrukčního výboru pro Coventry poté, co byla většina města zničena během Blitzu (trvalého bombardování britských měst) v letech 1940–1941, a též jej učinil předsedou Národní rady pro zásobování (National Supply Council), načež následovalo i jeho povýšení do rytířského stavu. (Sir William Rootes, jak byl od té chvíle Billy znám, oplatil Churchillovi jeho důvěru tím, že vedl úspěšnou kampaň pro získání financí pro novou letku RAF, jež později dostala číslo 154 a byla plně financována Rootesovou automobilkou.) Automobilka Rover zase postavila stínové továrny v birminghamském okrsku Acocks Green a ve městě Solihull a byla rovněž požádána, aby řídila novou továrnu v městské části Liverpoolu Speke, která byla navržena pro produkci lehkých bombardérů Blenheim. (V době otevření továrny ve Speke v roce 1937 byl letoun Bristol Blenheim nejrychlejším lehkým bombardérem na světě, ovšem k roku 1939 byl již bohužel zastaralý.) Britská odnož Fordu využívala areál své staré továrny v Trafford Parku v Manchesteru pro výrobu motorů Rolls-Royce Merlin a bombardéru Avro Lancaster, zatímco její hlavní továrna v Dagenhamu vyráběla náklaďáky, dodávky a traktory pro zázemí a lehké obrněné vozy Bren Gun Carrier pro frontu. Její osmiválcové motory byly navíc používány snad ve všem od vyloďovacích člunů až po navijáky barážových balónů.
Taktika výstavby stínových továren se brzy stala očividnou. Tradiční centra výroby, jako bylo Coventry nebo Birmingham, se stala terčem těžkého bombardování, z něhož však továrny rozestavěné na okrajích vyvázly z větší části neporušené a výroba tak mohla pokračovat. Mezi lety 1940 a 1941 zažilo centrum Coventry čtyřicet náletů. Ten nejvážnější z nich, který se udál v noci ze 14. na 15. listopadu 1940, si vyžádal 554 obětí a zdevastoval středověké centrum města včetně nádherného kostela sv. Michala, jenž se od roku 1918 pyšnil titulem katedrály. Továrna automobilky Alvis byla zničena kompletně a její válečná produkce se tak musela rozptýlit po celé Anglii, od Hinckley v Leicestershire až po Ealing v západním Londýně. Vážné škody utrpěla i továrna Daimleru v Radfordu. Avšak i přes to, že město leželo v troskách, stínové továrny poskytovaly vyhlídku na zázračné, fénixovské vzkříšení britského průmyslu.
