V případě spojeneckých zemí se automobilové továrny staly klíčovými zbraněmi v jejich boji za přežití. Ve Velké Británii se v oblasti Midlands a na severu Anglie stavěly nové „stínové továrny“. Ty stály poblíž již stávajících automobilových výroben, ovšem mimo městská centra tak, aby nepoutaly pozornost nepřátelských bombardérů. Řídili je již zkušení výrobci a jejich úkolem bylo dodávat tanky, letadla i munici.
Již v roce 1936 souhlasil William Morris s tím, že povede ohromnou stínovou továrnu postavenou vedle stávající letecké základny ve vesnici Castle Bromwich na východ od Birminghamu. Továrna v Castle Bromwich se stala nejúspěšnější ze všech stínových továren a letadla, která se zde vyrobila, sehrála v britském válečném úsilí jednu z hlavních rolí. Vyrobeny zde byly například mimořádné letouny Supermarine Spitfire, a to v počtu přes dvacet tisíc kusů, což z Castle Bromwich učinilo největšího producenta Spitfirů v zemi, a později do továrny přibyla i montážní linka na obdobně úspěšné těžké bombardéry Avro Lancaster. Bohužel v době, kdy se v továrně nástroje pro výrobu Lancasterů začaly objevovat, již byla Morrisova účast na tomto projektu skončena, neboť se v jeho roli průmyslového tahouna brzy objevily limity.
Morris byl hned na začátku války ustanoven generálním ředitelem údržby pro RAF, dětinsky však odmítl přesunout se do Londýna a místo toho setrval na svých pozicích v továrně Cowley v Oxfordu. V době, kdy Němci vpadli do Nizozemí, Belgie a Francie v květnu 1940, již bylo jasné, že Morrisův způsob myšlení zaměřený na montážní linku nebyl schopen obsáhnout takové faktory, jako byla například nutnost neustálých změn na strojích podílejících se na výrobě tak složitých letounů, jakými byly právě Spitfiry a Lancastery, jichž se vyrábělo mnoho různých modelů. Autokratický Morris ovšem nyní narazil na sobě rovného protivníka v podobě ministra pro leteckou produkci, Lorda Beaverbrooka, jenž dokázal být zrovna tak tvrdý a náročný, jako sám motorový magnát. Když Morris Beaverbrookovi jednou zavolal, aby si postěžoval, že na něj RAF neustále chrlí požadavky na úpravy, jednu chvíli se neudržel a ministrovi zahrozil: „Chcete si snad tu továrnu na Spitfiry sám vzít na starost?“ Beaverbrook se okamžitě chopil příležitosti a průmyslníkovi odvětil: „Nuffielde, to je od vás velice štědré. Přijímám Váš návrh,“ načež hovor ukončil. Rozzuřený Morris se přiřítil do Londýna a o celé věci informoval ministerského předsedu Winstona Churchilla, přičemž mu zcela netaktně připomněl štědré finanční dary, jichž se Churchillovým konzervativcům v minulosti z jeho kapsy dostalo. Ovšem Churchill svého svárlivého ministra podpořil a Morris se tak s nepořízenou a se staženým ocasem vrátil do Oxfordu. (Morrisův ředitel pro publicitu Miles Thomas později prohlásil, že se po tomto incidentu zdálo, že Morris „ztratil tu životní sílu, která jej nezadržitelně hnala za většími a většími cíli“.)
Beaverbrook provoz továrny v Castle Bromwich předal společnosti Vickers-Armstrong, jež byla od roku 1936 vlastníkem firmy Supermarine, producenta Supermarine Spitfirů. Té se podařilo dát výrobu do pořádku a během zbývajících válečných let vyprodukovala dvaadvacet různých typů Spitfirů. Morris mezitím jevil jen minimální zájem o vynikající práci, kterou odvedla jeho továrna v Cowley při produkci cvičných letounů Tiger Moth či opravách a přestavbě poškozených letounů, což byl životně důležitý úkol, jenž ve svých válečných obrazech zvěčnil i umělec Paul Nash.
