Automobilové továrny napříč okupovanou Evropou Němci využívali i k ještě zlověstnějším úkolům. Hitler byl například zcela nadšen z toho, že se mu na jaře 1939 podařilo bez boje uchvátit továrnu slavné firmy Škoda, která tak pro Wehrmacht brzy začala vyrábět lehké tanky Panzer 35 a 38 a k tomu nespočet zbraní a dělostřeleckých granátů. Produkce civilních automobilů musela ve „Škodovce“ samozřejmě ustoupit vojenským potřebám a továrna tak byla využita též pro produkci štábního automobilu Typ 903, rozšířeného dopravního prostředku nacistických generálů, i aspiranta na post rivala amerického Jeepu, vozu Typ 923. Během zuřivého boje o Prahu mezi Němci a postupující Rudou armádou od 6. do 11. května 1945 byla bohužel většina továrny Škody zničena.
Svou válečnou úlohu sehráli i další motorističtí průmyslníci Hitlerovy partnerské Osy. V Itálii se zhýčkaný vnuk Giovanniho Agnelliho – též jménem Giovanni, ovšem všeobecně známý jako Gianni – dokonce i zapojil do bojů na straně Mussoliniho armády na Východní frontě. Když se ale Itálie roku 1943 vzdala spojeneckým silám, Gianni rychle změnil kabát (jako to udělalo mnoho dalších italských vojáků) a nadšeně vítal britské a americké „osvoboditele“. To jeho děda byl bohužel ve fašistické politice zabředlý natolik, že u něj podobný obrat nebyl možný. Pro poválečnou reputaci Fiatu tak bylo určitým štěstím, že devětasedmdesátiletý Giovanni zemřel již v prosinci 1945, tedy ještě před tím, než se spojenci začali hlouběji zabývat podezřele blízkými vazbami Fiatu na Mussoliniho sesazený fašistický režim.
V Německu se dceřiná společnost Fordu podvolovala nacistické vůli již v červenci 1939, tedy ještě dva měsíce před tím, než německá invaze do Polska válečný konflikt vyvolala, a dva roky před tím, než Hitler 11. prosince 1941 vyhlásil válku i Spojeným státům. Jak německá vojska postupovala Evropou, byly do tohoto falešného fordovského impéria přidávány i další evropské pobočky firmy Ford.
Mezitím automobilka Opel, dceřiná společnost General Motors, vyrobila pro Wehrmacht nákladní auto Opel Blitz a pomáhala i s produkcí součástek pro rychlý víceúčelový bombardér Junkers Ju 88. I přes to, že automobilka sehrála klíčovou roli v dodávkách vybavení, které bylo pro Wehrmacht a Luftwaffe životně důležité – například náklaďák Blitz byl pilířem mechanizovaného transportu německých vojsk – zůstal Alfred Sloan členem vedení Opelu po celou dobu války. Po roce 1945 měl Sloan dokonce tu drzost žádat po americké vládě finanční kompenzace za škody, které spojenecká vojska továrnám Opelu způsobila. GM vždy trvala na tom, že veškerý americký personál podal u Opelu „již v říjnu roku 1939“ výpověď, a že americká mateřská společnost uťala během září 1941 se svou německou pobočkou veškerý kontakt. Fakt, že právní spojení mezi Detroitem a Rüsselsheimem nikdy nezaniklo, samozřejmě GM vhodně nebrala v úvahu. V roce 1967 tak společnost z americké vlády vytáhla 33 milionů dolarů za „potíže a škody“ způsobené za války jejím německým továrnám.
