Po osvobození Francie spojeneckými vojsky si Renault uvědomil, že se jeho svět změnil nadobro. Vymstila se mu i jeho nespolečenská povaha, když si několik jiných průmyslníků (kteří stejně jako on původně podporovali vichistický režim, ale teď se narychlo snažili zahalit do vlajky Svobodné Francie) náhle vzpomnělo, že Renaulta vlastně nikdy neměli rádi, a ve snaze najít obětního beránka horlivě poukazovali na jeho ochotnou servilnost vůči Němcům. Když Renault 21. srpna 1944, tedy v době, kdy již spojenecké tanky stály před Paříží, navštívil továrnu v Billancourt, dočkal se na své vlastní půdě urážek a plivanců. Druhého dne se musel uchýlit do domu svého přítele, neboť jeho vlastní obydlí se stalo terčem represálií odboje. O tři týdny později a po brutální kampani vedené proti jeho osobě nyní již zase svobodným tiskem („Prací pro skopčáky si vydělal šest miliard!“ hřímal list l’Humanité a dodával: „Náš odboj se jednomyslně shoduje, že Louis Renault musí zaplatit za smrt našich spojeneckých vojáků“) se Renault vzdal de Gaullově faktické vládě „pod podmínkou, že jej neuvězní, dokud nebude obžalován“ a 22. září byl zatčen za „kšeftování s nepřítelem“.
Renault odmítal nařčení z toho, že jeho firma od Němců dostala miliony marek, a tvrdil, že své továrny udržoval v provozu proto, že o to byl umírněnějšími členy vichistické vlády požádán, a to z důvodu, aby její suroviny a výbava nepadly do rukou nacistů, a zejména proto, aby tak ochránil své dělníky před deportací. Během zadržení v nechvalně proslulém vězení ve Fresnes – které předtím sloužilo jako gestapácké vězení, v němž byli mučeni a zabíjeni členové odboje a britské rozvědky SOE – však Renaultovo zdraví vypovědělo službu. Fyzický a mentální kolaps již Renaulta postihl v roce 1942, a nyní jeho oslabeného stavu využili vyšetřovatelé k tomu, aby z něj vypáčili doznání. Pátého října jej převezli do psychiatrického ústavu ve Ville-Évrard a poté do nedalekého domu s pečovatelskou službou, tam však upadl do kómatu a 24. října 1944, pouhé čtyři týdny po svém uvěznění a ještě před zasedáním soudu, zemřel.
Provizorní vláda generála de Gaulla obratem Renaultovu automobilku znárodnila (jeho manželka a syn Jean-Louis, kteří dohromady drželi 95% podíl na akciích společnosti, nedostali žádnou kompenzaci) a Louis Renault byl posmrtně odsouzen „vinným z obohacení se od těch, kdo pracovali pro nepřítele“. O několik let později nechala Christiane Renaultová – která vždy prohlašovala, že byl její manžel zavražděn – exhumovat tělo svého muže a provést jeho pitvu, jež se v roce 1944 samozřejmě nekonala. Lékaři při ní zjistili, že byl šestasedmdesátiletý Renault během pobytu ve vězení krutě týrán a bit. Jedna jeptiška, které ve vězení ve Fresnes roku 1944 pracovala, předstoupila před soud s výpovědí, že na vlastní oči viděla, jak se Renault zhroutil poté, co jej do hlavy udeřil vězeňský dozorce „s helmou v ruce“. Toto tvrzení podepřel i následný rentgenový snímek, který ukázal, že měl Renault zlomené krční obratle. Roku 1967 konečně získal Jean-Louis Renault alespoň malou finanční kompenzaci za utrpěnou osobní ztrátu. Když se však v roce 1999 slavilo sté výročí založení původní společnosti Renault Frères, představitelé Renaultu vnoučata zakladatele firmy jízlivě ignorovali. Ještě dodnes tak rodina automobilového velkovýrobce dál bojuje s francouzskou vládou o finanční kompenzaci za předčasnou smrt Louise Renaulta.
Všichni francouzští automobiloví magnáti ovšem nebyli jako Peugeot nebo Renault. Marcel Michelin, druhý syn zakladatele slavné společnosti na pneumatiky Andrého Michelina a opora nového koncernu Michelin-Citroën, byl Němci roku 1943 zatčen za organizaci činnosti odbojové buňky v Puy-de-Dôme. Zemřel v koncentračním táboře Ohrdruf (jenž byl součástí většího tábora Buchenwald) v lednu 1945, jen dva měsíce před tím, než byl tábor osvobozen americkými vojsky. Dva z Marcelových synů uprchli do Velké Británie a vstoupili jako letci do RAF, další dva byli zabiti během svého působení ve francouzském odboji. Syn Andrého Michelina Bernard byl pro svůj židovský původ v únoru 1941 propuštěn z francouzského letectva, a tak se pěšky vydal přes Pyreneje až do Barcelony. O dvacet týdnu později dorazil opět jen pěšky až do Lisabonu, odkud odcestoval do Velké Británie, kde následně vstoupil do RAF a létal s bombardéry Douglas Boston v 342. peruti. Synovec zesnulého Andrého Citroëna Louis-Hugues se zase stal jedním z vůdců odboje v Marseille, v listopadu 1943 byl však dopaden v Nîmes a následně popraven v Osvětimi. V tomto koncentračním táboře zahynulo i mnoho dalších z rodiny Citroënů včetně dvou neteří Andrého Citroëna. Odpornou ironií bylo, že si členové Gestapa vybrali za dopravní prostředky, jimiž křižovali okupovanou Francii, černé vozy Citroën Traction Avant, které zabavili místním občanům.
Šéf společnosti Citroën Pierre-Jules Boulanger signály, které k němu příklad rodiny Michelinů a Citroënů vysílal, rychle pochopil a snažil se od německých okupantů distancovat, co to jen šlo. Odmítl setkání s nacistickým motorovým velikánem Ferdinandem Porschem a trval na tom, že bude s Němci, kteří zabrali jeho továrny, aby vyráběly nákladní auta pro Wehrmacht, jednat pouze přes prostředníky. Jak válka pokračovala, snažil se Boulanger výrobu zpomalit natolik, nakolik si mohl troufnout, a dokonce se mu roku 1944 podařilo i sabotovat pokus Němců o převezení výrobních strojů z továrny Citroënu do Německa. Již od začátku rovněž podporoval de Gaulla, čímž stál v ostrém kontrastu k většině jeho průmyslových kolegů, kteří byli dychtivými vichisty. Nebylo proto překvapením, že se Boulangerovo jméno objevilo na nacistické černé listině spolu se jmény dalších šestašedesáti prominentních Francouzů, kteří měli být v případě invaze spojenců do Francie či povstání Francouzů bez prodlení popraveni.
