Když roku 1939 vypukla válka, byl z řad francouzských motorových velikánů v antisemitské a proněmecké politice hluboce zabředlý zejména Louis Renault. Ten se roku 1938 osobně potkal s Hitlerem na Mezinárodní automobilové výstavě v Berlíně a sdělil mu, že doufá, že se jejich země již nikdy v žádné válce neutkají proti sobě. Renault rovněž v zarytých antisemitských termínech hovořil o svém velkém rivalovi, Andrém Citroëonovi, a obzvláštní potěšení nacházel v tom častovat jej přezdívkou „le petit Juif“ („ten malý Žid“). V té době se i madam Renaultová blízce spřátelila s pravicovým spisovatelem Pierrem Drieu la Rochellem, který byl od roku 1936 hlavním ideologem pro fašistickou a neomluvně protižidovskou stranu Parti Populaire Français (PPF) Jacquese Doriota a jenž byl po roce 1940 znám jako nejhlasitější a nejnadšenější kolaborant.
První měsíce války strávil Louis Renault stěžováním si na mobilizaci některých ze svých dělníků, přesto se ovšem zdálo, že jej drastický propad ve výrobě jeho tanků a leteckých motorů neznepokojuje. Část lidských zdrojů vyčleněných pro válečnou produkci dokonce vesele převedl na projekt vývoje malého rodinného auta. Návštěvníci v Renaultově továrně v Billancourt nešetřili poznámkami o skličujícím nedostatku zápalu pro věc. Když si však vláda začala stěžovat na v podstatě apatické válečné úsilí jeho automobilky, ohradil se Renault, že se státní činitelé snaží jeho firmu znárodnit.
Poté, co Francie roku 1940 padla, byly Renaultovy možnosti neúprosné. Mohl začít spolupracovat s Němci a zabránit jim tak, aby jeho společnost plně převzali. Již v červnu 1940 byl ostatně donucen přijmout v továrně v Billancourt několik vedoucích pracovníků z automobilky Daimler-Benz. A nebo mohl nacistům vzdorovat, což by nevyhnutelně vedlo ke konfiskaci jeho automobilového impéria německými dobyvateli, k přesunutí jeho továrního vybavení do Německa a dost pravděpodobně i k zatčení jeho samotného. Renault si tedy zvolil cestu kolaborace, při níž našel mnoho politicky spřízněných duší v členech laxní vichistické vlády maršála Pétaina. Poté, co na samotného Pétaina při jednom pohovoru v roce 1942 Renault zapůsobil, bylo mu vedení jeho továren ponecháno, ačkoliv Renaultovi mladší kritikové silně volali po jeho odchodu do důchodu.
Když v roce 1945 nastalo účtování, tvrdil Renault, že nikdy nebyl zodpovědný za „vnější“ vazby vichistů s jejich německými pány. Ať tak, či onak, mezi pádem Francie v červnu 1940 a osvobozením země spojeneckými vojsky v srpnu 1944 jeho továrny pro Německé vojsko vyrobily 34 232 vozidel. Renaultova argumentace tehdy zněla tak, že „díky udržení továren v chodu byly tisíce dělníků zachráněny před transportem do Německa“. Směrem ke svým kolegům pak vždy dodával, že „je lepší dát jim (Němcům) máslo, jinak by si totiž odvedli celé krávy“. Přesto pro mnoho lidí zosobňuje Louis Renault zbabělou vichistickou politiku kolaborace. V roce 1943 tento dojem ještě podtrhl, když odmítl finančně podpořit rychle se rozrůstající francouzský odboj. Pár lidí si ovšem všimlo, že současně s tím též veřejně odsoudil nezákonné aktivity Doriotovy a Drieu la Rochellovy stále více nenáviděné krajně pravicové PPF.