Druhá světová válka přesto poskytla jeviště pro přechod automobilu z role praktického vozítka a luxusního závoďáku v klíčový dopravní prostředek a symbol postavení. Firma Daimler-Benz nebyla jedinou automobilkou, která proměnila své modely ve vojenské personální vozy. Britský generál Montgomery využíval jako svůj osobní transport po severní Africe a Itálii auto značky Humber, které i dnes můžeme obdivovat ve skvělém Transport Museum v Coventry. Oba američtí generálové Eisenhower, vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě, i MacArthur, vojenský velitel operací v Pacifiku, zase jezdili ve speciálně upravených automobilech Packard Clipper.
Ambiciózní a extrovertní generál Patton pak nevyhnutelně musel jít o příčku výš než jeho velitel Eisenhower, a tak si opatřil majestátní Cadillac. (A právě v komfortně vybaveném Cadillacu 75 byl Patton v prosinci 1945 smrtelně zraněn, když do jeho vozu narazil 2,5tunový náklaďák.) K roku 1942 již mezi sebou o zakázky na armádní personální vozidla soutěžila i detroitská Velká trojka. Želízkem v ohni General Motors byl model Buick Century Series 60, jeho fordovským konkurentem pak byl CII Fordor a svého koně přidal do dostihu i Chrysler, a to v podobě vozu Chrysler Royal. Právě Chrysler pak přišel i s menším rivalem zaměřeným na větší cílovou skupinu, důstojníky středních hodností – vysoce úspěšným vozem Plymouth PII, který byl po roce 1944 k vidění takřka všude.
Automobilky v zemích zapojených do válečných bojů nejenže musely začít přicházet s modely pro vojenské účely, ale navíc byla výroba civilních automobilů zcela zastavena a firmy byly nuceny plně přejít na výrobu pro válečnou mašinérii. Používání aut se neustále scvrkávalo, neboť přídělový systém na benzín a nutnost zatemňování civilní majitele vozů donutily nechávat své automobily v garážích. V Británii se během války rapidně zvedly počty úmrtí chodců na silnicích – z předválečného čísla 3800 na 4800 v roce 1941 –, za což neslo vinu zejména zatemňování. Tento zneklidňující trend naštěstí zastavil právě přídělový systém na benzín zavedený v červenci 1942.
V okupovaných částech Evropy museli automobiloví výrobci sloužit vojenským účelům německých dobyvatelů. Pro některé motorové magnáty to však nebyl zase tak velký trest, samozřejmě pokud jim a jejich firmám dál plynul rozumný zisk. Vezmeme-li v potaz, že většina francouzských automobilových výrobců předválečné doby tíhla výrazně k politické pravici, není překvapením, že mnoho z nich vítalo kolaborantský vichistický režim maršála Pétaina s nadšením a nové německé pány s klidem. A tak třeba Peugeotova továrna v Sochaux pokračovala ve výrobě i po roce 1940 a dodávala součástky pro Porscheho vojenská vozidla, tanky i střely V-1. Jean-Pierre Peugeot, prezident stejnojmenné automobilky, si vždy s Ferdinandem Porschem rozuměl a z tohoto vztahu mu tak nyní plynuly pěkné politické i finanční dividendy. Dokonce i Fordova francouzská továrna v Poissy pod vedením svého poddajného šéfa Maurice Dollfuse byla vichistickému režimu i německým okupantům náramně nápomocná. Zcela nepřekvapivě si navíc Dollfusova neskrývaná kolaborace získala bezvýhradnou podporu samotného Henryho Forda.
