Zatímco Chevrolet slavil své úspěchy, ve Skleněném domě panovala pochmurná nálada. Ode dne, kdy Henry II firmu převzal, nezažil Ford tak náhlou a drastickou změnu v tržním podílu. Fordovští manažeři četli v novinách zprávy, jak mladí lidé demonstrovali v ulicích svých rodných měst za legální dráhy pro závody dragsterů. Mladí toužili po rychlosti a General Motors jim nabízeli ty nejatraktivnější motory.
- dubna napsal Henry II dopis Johnu F. Gordonovi, prezidentovi General Motors: „V blízké době hodláme pro vozy Ford vyvinout vysoce výkonné komponenty, jakými se momentálně pyšní Chevrolet a Pontiac. Věříme, že je tento krok nezbytný pro zajištění konkurenceschopnosti našich produktů. V dlouhodobém měřítku pak doufáme, že se nám s ostatními kolegy z oboru podaří vyjednat uspokojivější dohodu.“ Odpověď nikdy nedostal.
V první třetině května 1962 dosáhla porce General Motors z pomyslného koláče 61,6 % (ještě před rokem přitom činila 49 %), což bylo za 40 let nejvíc, kolik připadalo na jedinou společnost. Státní zástupce Robert Kennedy dokonce nechal vrchní soud posoudit akce firmy z hlediska antimonopolního zákona.
Ze své kanceláře v pátém patře sledoval propad Fordu i Iacocca. Celý svůj dospělý život usiloval o práci, kterou nyní měl. Nehodlal o ni přijít. Apeloval na svého šéfa, aby hodil Bezpečnostní rezoluci za hlavu. „Nechci, aby to vyznělo tak, že jsme vyráběli auta pro staré dámy, ale něco jsme udělat museli,“ vyprávěl později Iacocca. „A mně se honila hlavou jediná myšlenka: Musíme všem nakopat zadky!“ Přesvědčování netrvalo dlouho. Pro Henryho II to nebyl jen byznys, ale rodinné dědictví, které se ocitlo v ohrožení. Útok na Ford byl útokem na rodinu Fordových. Kolikrát slyšel jako dítě příběh o tom, jak to všechno začalo? Jednoho zamračeného čtvrtka před mnoha lety, přesněji 10. října 1901, usedl neznámý kutil jménem Henry Ford za volant vozítka, které sám postavil, na závodní dráze v Grosse Pointe. Šestitisícový dav se toho dne srotil, aby zhlédl závod mezi ním a Alexandrem Wintonem, držitelem rychlostního rekordu a toho času nejznámějším motoristou. Henry Ford nebyl fanda závodění, přišlo mu to jako nezodpovědná zábava. „Ale ostatní závodili, tak jsem musel taky,“ prohlásil později. „Jestliže budou automobily jednou známé pro svou rychlost, pak já postavím takové auto, které bude známé všude, kde lidé rychlost znají.“ Henry I ten závod tehdy vyhrál. Vsadil na něj svůj život a dokázal to. To vítězství vneslo do světa výrobců aut nové jméno: Henry Ford. Co všechno by bylo jinak, kdyby „Bláznivý Henry“ toho dne dojel jako druhý?
- června 1962 vydal Henry II své prohlášení o detroitské Bezpečnostní rezoluci. Šest odstavců s jeho vlastnoručním podpisem na konci. „V souladu s tímto prohlášením,“ začal svou řeč před novináři, „od této rezoluce ustupujeme.“ Očekával, že se na něj z Washingtonu snese kritika. Prohlásil tedy zároveň, že i přesto bude firma „se stále stejným zápalem pokračovat ve snaze navrhovat a vyrábět bezpečné produkty.“ Mimo zápis byl přímočařejší: „Jdeme do toho naplno.“ Slovy jednoho detroitského reportéra to byl „po letech největší automobilní sólokapr.“ Reakce přišla rychle. Poslanec Oren Harris, arkansaský demokrat, slíbil rázné vyšetřovaní zdravotnickou a bezpečnostní komisí. V hlavních komentářích mnoha listů se probírala motivace Henryho II. „Vztah Detroitu k závodění byl vždycky zvláštní,“ psal New York Times a pokračoval: „Cynikové říkají, že je to vztah zrozený ze zoufalství, takový, ke kterému se automobilky uchylují, když všechny ostatní snahy o zvýšení prodejů selžou.“ Henry II věděl, že teď, když Ford zahájil své tažení, se ostatní firmy brzy přidají. Boj o zákazníka se ze zasedacích hal a předváděcích místností přesune na závodní dráhu. Prohrát? Ani omylem.
