„Jsem přesvědčen o tom, že když muž řekne ženě, že ji miluje, tak pouze míní, že po ní touží. Jediná opravdová láska na tomto světě je láska otce k synovi.“ –ENZO FERRARI, 1963
Skrz čelní sklo se mu naskytl pohled na italské město Modena. Na řady kamenných budov, telegrafní dráty a špičaté věžičky katedrály, vypínající se k šedavé obloze. Bludiště starodávných uliček jej do sebe vtáhlo, jako by mělo vlastní gravitaci.
Jmenoval se Enzo Ferrari a bylo mu 58 let. Vyráběl slavná auta, která nesla jeho jméno, a stejně jezdil těch 17 kilometrů mezi svou továrnou a domovem ve Fiatu. Jakmile dojel do centra města, přivítali ho ulice zaplněné auty – Fiaty, jako byl ten jeho, Lancie, sem tam Fordy. Nárazníky o sebe drhly, skútry se rojily kolem. Byl červnový večer roku 1956. Horizont zaplavily červánky, ulice se však stále ještě pekly v horku časného léta. Zabočil do ulice Viale Trento e Trieste a zastavil svůj Fiat na rohu u čísla 11. Tady bydlel. V dvoupodlažní budově, před kterou stály dvě benzínky od Shellu. V prvním patře byly garáže, dost velké pro půl tuctu aut. Sem si jeho zákazníci jezdili nechat svá Ferrari opravovat. Měl tady bokem i svou kancelář – malou komůrku a v ní stůl, opotřebené kožené křeslo a skříňku plnou trofejí.
Vyšel po schodech do druhého patra, kde bydlel se svou ženou Laurou a jediným dítětem, synem jménem Alfredo, kterému říkali Dino. Mezi stěny svého domu zapadl Ferrari jako do svého starého obleku. Už víc než deset let nestrávil mimo tyto místnosti jedinou noc. Lauřin smutný obličej mu byl známý stejně dobře jako všechen nábytek. Zdálo se, že si své manželství ani jeden z nich neužívá, ale zároveň bez sebe nemohou být. Ferrari se zajímal, co je nového. Nic, dozvěděl se. Byl tu doktor, pak zase odešel. Co by měla říkat?
Ferrari vkročil do pokoje svého syna. Dinova 180centimetrová postava zaplňovala celou postel. Bylo mu 24 let a v tomto domě se narodil. Tvář staršího Ferrariho byla ztvrdlá a svrasklá, jeho tmavé vlasy prošedivělé, ale stejně si byli oba muži dost podobní: nápadné čelo, orlí nos, ježaté vlasy stojící dozadu, jako by se do nich permanentně opíral vítr. Beze všech pochyb to byli otec a syn. Ferrari se usadil do křesla, které bylo na stálo přistavené u Dinovy postele. Čas se začal vléci. V rozhovoru navázali tam, kde včerejšího večera skončili. Ferrari vyprávěl Dinovi, co je nového v továrně, kdo jej navštívil, jak ten den šel byznys. Byl červen, což znamenalo, že se blíží Le Mans, ten nejdůležitější zápas roku. V zápalu příprav denní hodiny ubíhaly ve smrtonosném tempu. Pořád se o něčem dohadovalo. Bazzi řekl tohle, Jano zas tamto. Občas hlasy dokonce přehlušily i řev motorů. Dino se v průběhu let často svého otce ptal na cucciolo, tedy štěňátko. Tak říkával otcovým nejnovějším výtvorům. Ve Ferrariho továrně zrovna pracovali na vozu 625 LM určeném na závod Le Mans pro rok 1956. Ferrari tedy synovi vylíčil, jak pokračují. Čtyřválcový řadový motor, 2,5 litru, dva karburátory Weber…
Na stolku u postele měl Ferrari položený sešitek. Zapisoval si do něj tabulky, grafy, čísla – počet kalorií z jídla, které jeho syn toho dne snědl, jeho diurézy, přítomnost albuminu v jeho moči a močovinu v jeho krvi. Díky návštěvám doktora mohl Ferrari často tato data aktualizovat. Podobně jako při testování motoru měřil těmito čísly Dinovu vitalitu a sílu. Ferrari vždycky věřil, že se jeho nemocný syn vyléčí. I na konci Dinovy cesty věřil, že jeho syn může být zachráněn.
