Dino Ferrari prožil celý život ve světě experimentálních automobilů. Už od raných let sledoval svého otce v garáži v prvním patře i na Modenském autodromu. Krátce po nástupu puberty jej začaly sužovat podivné nemoce. Lékaři mu nakonec diagnostikovali svalovou dystrofii, devastující nemoc, která požírá kosterní svalovinu a na níž neexistuje lék.
Ferrari však syna dál připravoval na jeho budoucí roli. Dino vystudoval strojírenství na technickém institutu v Modeně. Na rozdíl od svého otce se naučil anglicky. Dostal kancelář kousek od otce a začal přebírat pozici syna stárnoucího šéfa. „Táto, nenech si tím kazit náladu. Plno věcí se samo srovná, když jim dáš čas,“ říkával, když viděl, že se starý Ferrari trápí kvůli nějaké obchodní záležitosti. Ke konci roku 1955 Dinovy nohy ztuhly natolik, že nemohl pořádně chodit, a jeho ledviny začaly selhávat. Zůstal trvale upoután na lůžko. Návštěvy chodily často – jeho nejlepší přítel Sergio, jezdci z Ferrariho GP týmu, režisér a nadšený Ferrariho klient Roberto Rossellini, který Dinovi nosil knihy a seděl u něj dlouhé hodiny. Nejdůležitější návštěvník ovšem chodil až k večeru.
Po západu slunce se Enzo Ferrari vracel z továrny domů a s ním muž jménem Vittorio Jano. Janovi táhlo na šedesát a vždy si oblékal svůj ikonický trojdílný vlněný oblek, na hlavě naraženou buřinku. Byl nejslavnějším inženýrem v celé Itálii. V roce 1930 navrhnul Alfa Romeo P3 Monoposto, první opravdové jednosedadlové závodní auto. Ve sportu, který byl stejně tak o kouzlení s mechanikou jako o schopnostech řidičů, udělaly Janovy vozy z Itálie velmoc. Jeho přínos pro Ferrariho vzestup byl nezměrný. Ferrari si ještě pořád pamatoval ten den před třiatřiceti lety, když poprvé vyšel schody k Janově bytu a zaklepal na dveře.
Tito tři muži se v Dinově pokoji rozhodli navrhnout nový 1,5litrový závodní motor. A jejich cíl? Dosáhnout dokonalé rovnováhy mezi výkonem a hospodárností. Historikové motosportu se patrně už navždy budou dohadovat, co přesně se v onom pokoji odehrálo. Ferrari prohlašoval, že to jeho syn na smrtelné posteli dosáhl vrcholu svého talentu. Jiní pro změnu tvrdí, že to byl Jano, jehož génius zde zapracoval. Jak nový motor nabíral na papíře stále konkrétnějších obrysů, tělo mladého Ferrariho víc a víc chátralo. Jaká to morbidní ironie.
Pro Enza Ferrariho byl motor s vnitřním spalováním symbolem života, revolucí společnosti. A všechno se to dělo za jeho života. Mluvil o automobilech jako o živých tvorech – měly jedinečné chování, dýchaly svými karburátory, kovová karoserie byla jejich kůží. „Ferrariho cílem,“ řekl jednou jistému novináři, přičemž o sobě hovořil v třetí osobě, „je zdokonalit ideál, proměnit nehybný syrový materiál v živý stroj.“ Ferrariho inženýr Luigi Bazzi zase mluvil o rachocení motoru jako o „srdečním tepu bytosti“. Motor vozu byl jeho srdcem i duší.
