Henry Ford II vystoupil na pódium v kongresovém centru Cobo Hall nedaleko řeky Detroit. Pohlédl do sálu, kde skrz cigaretový dým viděl nespočet tváří. Byl výroční sjezd sdružení Society of Automotive Engineers a Henry II měl přednést ústřední řeč.
„Tento rok je jako každý jiný,“ začal. „Amerika v něm při své dlouhé cestě hledání národního osudu dojde k řadě křižovatek. Po celé generace byly naše technologie těmi nejpokročilejšími a nejprogresivnějšími na světě. Jsou základem našeho životního standardu, naší národní bezpečnosti a našeho místa ve společenství národů. Zvykli jsme si pomýšlet o sobě jako o nezpochybnitelných mistrech strojního věku. Před patnácti lety byla tato sebejistota plně oprávněná. Zbytek světa se k nám chodil učit, jak dělat věci lépe, levněji a rychleji. V poslední době a napříč průmyslovými odvětvími však vidíme, jak k nám ze zahraničí přicházejí nové procesy, které pak my adaptujeme. Vidíme zahraniční produkty konkurovat našim domácím, a to nejen proto, že jsou levnější, ale též často lepší a pokročilejší. Je to znamení, abychom sami sobě položili zásadní otázku: Existuje ještě něco, co nás svět nemůže naučit, ale mi jej ano?“
O šest časových zón dál v malém průmyslovém prostoru v londýnském předměstí Slough začínal nabírat na obrysech fordovský prototyp pro Le Mans. Pracovní prostor byl umístěn v nově postaveném cihlovém továrnickém komplexu jen kousek západně od letiště Heathrow, což se pro převážení součástek i lidí z celé Evropy zpět do Dearbornu náramně hodilo.
Ford dal dohromady tým těch nejlepších mozků. Roy Lunn zastřešoval strojírenskou část. Bylo ovšem potřeba sehnat manažera, který by celou operaci vedl. Zkušeného muže, jenž by zodpovědně převzal šekovou knížku. Shelby tedy přivedl svého starého šéfa od Aston Martinu, Johna Wyera. Shelby ho uvedl slovy: „Tadyhle taťka vám poví všechno, co o závodních auťácích a sporťácích chcete vědět.“ Wyerovi bylo třiapadesát let, jeho postava se tyčila vysoko nad ostatní a vypadal ztrhaně, nespavě. Jeho pohled byl ovšem tak ohnivý, že mu závodníci přezdívali „Paprsek smrti“. Do tváře mu to samozřejmě nikdy neřekli. Wyer byl manažerem týmu Aston Martin v roce 1959, kdy s ním Shelby zvítězil na Le Mans. Teď, po čtyřech letech, se upsal Fordu za dvojnásobek toho, co si vydělával u Aston Martinu.
Don Frey dostal do ruky sáhodlouhý seznam těch nejznamenitějších mozků v Anglii, se kterými se měl sejít při svém pátrání po strojírenském konzultantovi. Svého muže objevil v Ericu Broadleyovi, třicátníkovi, bývalém architektovi a zakladateli závodnické společnosti nazvané Lola po písničkovém hitu z roku 1955, „Whatever Lola Wants, Lola Gets“ („Cokoliv Lola chce, Lola dostane“). Broadley se na Le Mans v roce 1963 objevil s nízkým prototypovým sporťákem s motorem uprostřed, tedy přesně takovým, jaký hodlal Ford vytvořit. Shelby si vozu všiml a hned upozornil své kontakty od Fordu. Broadley potřeboval peníze, na oplátku mohl poskytnout zkušenosti a kontakty na dodavatele. Podepsal Fordu dvouletou smlouvu. Tým pak doplnil Shelbyho hlavní inženýr Phil Remington.
