Ke konci své první sezóny u Ferrariho, na podzim roku 1963, se Surtees vydal na expedici do Ameriky. V novém Ferrari lemanského typu, sportovním voze nazývaném „P auto“ (P jako prototyp), závodil na okruhu Mosport v Kanadě či v Riverside v Kalifornii. Do Itálie se vrátil s nabytým přehledem o americké motoristické scéně. Svět sportovních automobilů ve Spojených státech vzkvétal. Nějací bystří mladí inženýři tam stavěli lehké vozy evropského stylu, ovšem se silným americkým motorem. Chlápci jako Carroll Shelby se svou Cobrou a Texasan jménem Jim Hall se svým Chaparralem.
„S těmi velkými motory, jaké používají v Americe, nemůžeme soutěžit,“ varoval Surtees Ferrariho. Rovněž se obával, že se Ferrariho tým nevyvíjí dostatečně rychle. Ještě docela nedávno byla Itálie centrem inovací. Ferrari, Maserati, Lancia… Legendární značky spolu zápasily, ale také od sebe kopírovaly ty nejlepší nápady. Nyní, s výjimkou Ferrariho, závodní týmy těchto slavných společností zanikly. Zničila je vrtkavá lira i závodnické krveprolití. Nejlepší nápady v současnosti přicházeli od dravě soutěživých mladých týmů z Velké Británie. A ty velké Americké motory – kdo ví, jak velké nebezpečí mohou jednoho dne představovat? V Itálii už zbyl jen Ferrari, starý pán, který měl své staré způsoby, jak věci dělat. Surtees s obavami hleděl do možné budoucnosti, v níž konkurence smete Ferrari jako obří kovové tsunami. „Podívejte, stojíme tu uprostřed pustiny,“ řekl Ferrarimu po svém návratu z Ameriky. Chvíli se odmlčel. „Jsme v tom úplně sami.“
Museli začít inovovat, myslet mladě a rychle. Museli se stát něčím novým.
Jednoho dne na začátku jara roku 1964 odvezl Ferrariho jeho řidič na modenský autodrom, aby se podíval na zkušební jízdu nového prototypu pro Le Mans. Když jeho Fiat zajížděl na parkovací místo, zahlédl Ferrari nevelký dav lidí, který se shromáždil v boxu mechaniků. Vysedl z auta a uslyšel řev závodního 12válce. Z boxu Ferrari sledoval Surteese, jak se řítí po okruhu.
Ferrari 330 P byl upgrade prototypového sporťáku, který ovládl loňský Le Mans. Motor byl umístěn za kabinu. Čtyřlitrový 12válec se šesti dvojitými karburátory Weber v testech dosahoval výkonu zhruba 370 koní, což byla na vůz vážící i s plnou nádrží jen 755 kg extremní síla. Za volantem musela Surteesova páteř vstřebávat pulzování motoru.
Aby tento stroj stvořil, musel Ferrari vyždímat každou kapičku představivosti z těch nejlepších technických myslí v Itálii. Jednou popsal proces vzniku takového auta následovně:
„V prvním dění této práce si tvůrce představí, co zač tento tvor bude. Sní o něm a detailně jej vidí v hlavě. Určí plán práce, kterou svěří do rukou skupiny pomocníků, kteří s ním sdílejí jeho vášeň. Závodní auto se ve skutečnosti nutně nezrodí jako výtvor nadřazené mysli, vždy je to spíše společná neúnavná a úchvatná práce týmu mužů, které pohání společné nadšení. Následuje konstrukce, která musí být téměř vždy vykonána v rekordním čase. Přesto to nikdy nezabere méně než šest až osm měsíců horečnatého úsilí. Další fází je montáž auta a jeho testování, jež představuje tu nejdelikátnější, nejvíce fascinující a nejdramatičtější fázi.“
A tato nejdramatičtější fáze právě začala. Ten den nebyl na autodromu zas tak výjimečný, až na to, že byl Ferrari přítomen. To se stávalo jen zřídka. Práce to měla být na dlouhé – a nejlépe docela monotónní – hodiny. Vše stálo na metodě pokus-omyl a vyžadována byla trpělivost. Auta tehdy byla mnohem méně odolná a mnohem osobitější než dnes. Ferrari 330 P bylo stále ještě v plenkách a práce s ním byla nebezpečná. Předvádělo ovšem zatím nádherný výkon. Řízení bylo precizní. Zásoba výkonu masivní. Každá součástka byla podrobena testu na praskliny pod ultrafialovým světlem. Strojaři pod mikroskopem zkoumali zuby na převodovém mechanismu, jestli nejsou defektní. Dokonce i šrouby byly tepelně zpracovány.
Surtees ještě chvíli kroužil po dráze, pak dovezl vůz do boxu, aby se o svoje dojmy podělil s mechaniky. Počítačové vybavení, které mělo již brzy vnést do automobilového závodění revoluci, ještě neexistovalo. Surtees tu byl počítačem. Letěl po okruhu s volantem v pevném sevření a všemi pěti smysly zkoumal chování vozu.
Na nebezpečí ze strany Ford Motor Company a Shelbyho Cobry zatím Ferrari nemyslel. Přestože jeho kampaň ve Formuli 1 měla vedle silných momentů i ty slabší, byla Ferrariho nadvláda v závodech sportovních vozů – tedy v tom druhu, který se přímo promítal do poptávky – dlouhodobá a úplná. Od roku 1953 získali jezdci z Ferrari devět z jedenácti světových titulů a vyhráli pět ročníků Le Mans: 1958, 1960, 1961, 1962 a 1963. Minulý rok na 24hodinovce najelo Ferrari o 386 kilometrů více než jeho nejbližší soupeř. Nová barchetta – 330 P – měla o 60 koní více než model z předchozího roku, přičemž zhubla o pět kilogramů. Ferrari věřil, že jeho nová zbraň pro Le Mans bude, až ji dokončí, tím nejrychlejším a nejodolnějším závodním sporťákem na světě. V rukách Johna Surteese se blížila k naprosté dokonalosti.
