Bylo rozhodnuto, že se na Le Mans připraví dva vozy s 427kubickým motorem. Do 24hodinovky zbývaly čtyři týdny. Nový model dostal jméno Ford Mk II. Ten, který zkoušeli v Romeu, byl ihned odeslán do Shelbyho továrny na další testy a vývoj. Mezitím se měl Lunn a jeho tým v Dearbornu pustit do výroby druhého kousku.
Miles kroužil s novým Mk II na okruhu v Riverside. Na zákrutách tohoto okruhu se rychle odhalila slabost vozu – snížená schopnost zatáčení způsobená neobvykle vysokou váhou motoru. Vůz byl zkrátka méně obratný. Ovšem na dlouhých lemanských rovinkách by měl tento Ford rychlostí snadno předčit vše ostatní. Pokud vydrží pohromadě.
Dny ubíhaly a práce v Shelbyho továrně se odehrávala v kritickém tempu. Hned zkraje června, týden před odjezdem na Le Mans, uvítal Shelby důležitou návštěvu. Jednoho rána dorazil sám Dvojka se suitou dvou tuctů pánů v drahých oblecích. Byla to celá správní rada Ford Motor Company. Tentokrát svou schůzku uspořádali v továrně Shelby American. Shelby byl vyčerpán z horečnatých příprav na Le Mans a jeho zdraví pořádně trpělo. Přesto nasadil do práce své charisma. Jeho šarm dělal dobrý dojem na bohaté stejně jako na chudé. S Henrym II se už dříve setkal a tomu se Shelby zamlouval. Co všechno tenhle člověk udělal pro Ford Motor Company, se nedalo změřit penězi.
Velký šéf měl dobrou náladu. Před pár dny, na Den obětí války, vyhrál „Létající Skot“ Jimmy Clark historické vítězství na Indianapolis 500 ve voze Lotus-Ford. Clark jel v čele 190 z celkových 200 kol, čímž pokořil rekord A. J. Foyta, s průměrnou rychlostí 242,51 km/h. Henry II se topil v ohromném množství publicity. Ford dobyl závody NASCAR a teď i Indy. Na své agendě měl Henry II už jen jeden závod a zodpovědnost za vítězství na něm vložil do rukou Carrolla Shelbyho.
Shelby vzal pana Forda na prohlídku zařízení: tady stojí Mustangy GT350, tu závodní Cobry, tady nové Mk II na Le Mans. Shelby byl jako dítě v cukrárně. Jeden vedoucí z Fordu poklepal Henrymu II na rameno. „Dovedete si představit, že za tohle člověk dostává zaplaceno?“ pošeptal mu do ucha. Henry II prožil celý život v automobilovém průmyslu při výrobě amerických aut. Nikdy ale neviděl americká auta, která by se těmto podobala. Ken Miles na chvilku odložil práci a vzal Henryho II na krasojízdu v Cobře. Hnali se areálem, Miles nechal auto, ať se předvede, a málem při tom srazil plot. Na tuhle schůzku správní rady Henry II nikdy nezapomene.
80. Sen, který se rozplynulFerrariho tým se 25. května shromáždil v Monze, aby zahájili 24hodinovou generálku svého prototypu pro Le Mans. Tahle zkouška měla přesně simulovat veškeré podmínky závodu. Vůz bude kroužit po dráze se zastávkami pouze pro doplnění paliva, výměnu jezdce a údržbu. Mechanici a jezdci tak dotáhnou k dokonalosti svou souhru. Budou připraveni na cokoliv, co by se mohlo pokazit, tedy kromě mechanické závady.
Mechanikové v kombinézách vyložili Ferrari 330 P2 z transportéru a zažehli motor. Čtyřlitrový osmiválec zakašlal a nakonec se všechny válce rozběhly. (Vztaženo na americký přepočet, motor Ferrari měl objem 244 kubických palců oproti objemu motoru Fordu 427 kubických palců.) Unavení mechanici v boxu zatím vykládali svoje vybavení a pokuřovali. Obloha byla docela jasná, ale měl přijít déšť. Přesně v osm ráno nasedl do Ferrari první jezdec a vyjel na dráhu.
Ferrari do Monzy dorazil později téhož dne. Našel si místo dál od boxu, protože nechtěl rozptylovat pozornost svých lidí. Raději tedy postával opodál, povídal si se známým a pozoroval dění okolo. Ferrari 330 P2 kroužilo po dráze, Surtees jako obvykle zajel nejrychlejší čas. Mechanikové v boxu byli klidní. Skoro vypadali znudění.
Toho odpoledne přišel za Ferrarim jezdec jménem Bruno Deserti. Byl to nadějný mladý talent, kterého rekrutoval Dragoni. Ital, samozřejmě. Místní, z Emilie. Jeho pozvání na zkoušky bylo velkou novinkou v tisku. („Deserti je čerstvá, mladá krev,“ prohlásil o něm Dragoni. „Má železnou vůli, je štíhlý a pozoruhodně houževnatý. Je neústupný.“) Deserti chtěl Ferrarimu za pozvání poděkovat a nervózně starému pánovi ukázal svou novou bílou helmu. Prý si ji koupil speciálně pro tuto příležitost a jako talisman pro štěstí. „Symbolizuje korunování mého snu,“ vysvětlil.
Ferrari se mladému jezdci zadíval do hnědých očí. Věděl, že je to pro tohoto třiadvacetiletého mladíka velká šance. Deserti to samozřejmě věděl také. Jeho sen stát se závodním jezdcem stáje Ferrari – sen, který byl společný pro nespočet italských chlapců a mladých mužů – se mohl splnit nebo vytratit podle toho, jak si za chvíli povede v kabině. Ferrari viděl, že Deserti je zotročen svými nervy. Sám byl v podobné situaci. Pamatoval si, jak si jej před mnoha lety prvně testovali v týmu Alfy Romeo. Nikdy nezapomněl na čirost toho pocitu. Ferrari později popsal, co toho dne v Monze viděl v Desertiho očích: „Když taková vášeň spojená s lidským duchem takto vybuchne, je silnější než život. A je silnější než smrt.“
Ferrari se na mladíka usmál, pozdravil ho a pak se zase otočil. Bál se, že jakákoliv další diskuze by Desertiho rozhodila, a tak dělal, že je zaneprázdněn.
Zkouška ubíhala dobře. V 16.55 dojelo auto do boxu pro doplnění paliva: vypilo 140 litrů benzínu. Deserti ucítil poklepání na rameno. Vstal a nasadil si svou novou bílou helmu. Nasedl do auta, zkontroloval brzdy. A pak vyrazil. Ferrari ho sledoval kroužit po dráze v přiměřené rychlosti. Pomalu stahoval svůj čas na kolo – 1:58, 1:52, 1:50, 1:48, 1:47, 1:46 (Surtees toho odpoledne udělal 1:32). Najednou se po dráze rozhostilo ticho. Jezdec Lorenzo Bandini byl jediný, kdo si koutkem oka všiml, jak rudé auto vystřelilo z dráhy do lesa. Rychle vyskočil. „Havaroval!“ zakřičel. „Jdeme! Jdeme!“
Když tým dorazil k místu nehody, našli vůz v lese padesát metrů od vozovky, převrácený na stranu. Byl na cucky a kouřilo se z něj. Deserti byl zamáčknutý v kabině. Když na místo došel i Ferrari, podíval se k zemi a uviděl na vozovce černé pruhy vedoucí do rozjeté trávy a do lesa, k místu, kde se vůz zhroutil. Ty pruhy představovaly poslední zoufalou snahu mladého muže zachránit si život.
Deserti zemřel deset minut po sedmé hodině odpolední. V osm už seděl Ferrari ve svém Fiatu a Pepino ho vezl zpět do Modeny. Byla to dlouhá a tichá jízda.
Generálka před Le Mans skončila nehodou, která byla pro celý tým devastující. Práce přišla vniveč, nové auto zůstalo neověřené. Vydrží brzdy celých 24 hodin? A co zavěšení kol, převodovka, motor? To auto bylo rychlé, ovšem bylo na něm něco, co zavánělo záhadou. Záhadou, která bude Ferrariho tížit, až vlajka na Le Mans zavlaje ke startu.
