Roy Lunn potřeboval, aby s jeho novým vozem začal někdo co nejdříve jezdit. Rekrutoval proto místního béčkového závodníka a dealera Fordu Toma Payna. Ten jednoho deštivého jarního dne vzal auto na první projížďku po zkušební dráze v Dearbornu. Pomalu kroužil po trati, aby viděl, jak to vůz zvládá. Byl spokojen, a tak Lunn začal připravovat vážnější testování.
To nastalo asi o týden později na 8kilometrové vysokorychlostní dráze v michiganském Romeu. Jarní obloha byla čistá, bez mráčku. Vítr o rychlosti 32 km/h čechral vlasy skupince mužů shluklých okolo závodního vozu vysokého jen asi 102 cm. Během týdne na dráze v Romeu testovali fordovští inženýři sériové vozy, ovšem o víkendu tu byl klid, a Lunn tedy převzal nad svažitým okruhem vedení. Z Los Angeles dorazili i Ken Miles a Phil Remington a nechyběl samozřejmě ani Tom Payne.
Zkušební dráha v Romeu byla vzdálena jen asi hodinu cesty severně od Detroitu a rozprostírala se mezi broskvovými a jablečnými sady. V tomto venkovském prostředí bylo nutno počítat s nebezpečím, že se na dráhu zatoulá jelen či jiné zvíře.
Miles obcházel vůz a povídal si s Remingtonem. Payne nervózně přihlížel. V tu chvíli, co klikový hřídel motoru udělal svou první otáčku, zahřměla píseň výfuku. Tohle auto bylo o dost hlasitější než první model Fordu pro Le Mans. Miles si čichl k výfuku a poslouchal jeho tón, otevíral vozu svoje smysly. On, který nezískal žádnou trofej, žádnou šachovanou vlajku ani pořádný balík, bude prvním, kdo bude riskovat první výstřel do svažité zatáčky v tak lehkém autě s tak ohromným motorem.
Payne vzal vůz na zahřívací kolo. Zlehka kroužil po oválné dráze. Kolem 11. hodiny si už troufl trochu víc přitlačit na plyn. Na svažité zatáčce přibrzdil a zdálo se, jako by auto samo zatočilo. Dokončil kolo při rychlosti 289 km/h. Takto rychle ještě nikdy v životě nejel.
Tým se chvíli posadil se svými sendviči a pak převzal vůz Miles. Vedl si podstatně sofistikovaněji než Payne a po pár kolech se o své dojmy podělil s Remingtonem. Čím víc kol ujížděl, tím víc toho bylo potřeba doladit. Hráli si s nastavením zavěšení metodou pokus omyl a testovali ho při rychlostech převyšujících 322 km/h. Miles se začal víc ponořovat do zatáček a auto k němu promlouvalo. Cítil jeho obrovskou sílu a využíval z ní víc a víc, držíc volant jen konečky prstů. Když prosvištěl rovinkou, u které měl tým své stanoviště, modro-bílý profil vozu se v očích diváků rozplynul v rozostřenou čmouhu podobnou filmové nahrávce přehrané ve vysoké rychlosti. Lunn se podíval na stopky. Miles projel zatáčkou na 324 km/h, na rovince udělal dokonce skoro 338 km/h – čtyřikrát více než maximální povolená rychlost v Michiganu.
To auto bylo až děsivě rychlé. Tým se začal balit, ale Payne je přerušil. Chtěl vůz po posledních úpravách ještě jednou prověřit. Ostatní ho sledovali, jak objíždí první kolo. Ve druhém to na rovince rozjel rychlostí přes 320 km/h. Když skončil a vysedl z vozu, byl viditelně vystrašený. „Řekl bych, že byste rádi věděli, kolik ukazoval tachometr,“ řekl. Lunn jen tiše čekal na jeho další větu. „No,“ vzdychl Payne. „Neměl jsem odvahu podívat se.“
Později se celá skupina shromáždila v nedalekém hotelu na brífinku. „Tak co si všichni myslíte?“ zeptal se Lunn. Miles mu pohotově odpověděl: „Že tohle je to auto, které chci řídit na letošní Le Mans.“
