V pondělí ráno, den po skončení závodu, byl tým Fordu svolán do hotelu Hotel de Paris v centru Le Mans. Do hotelu se tedy začali scházet unavení muži, z nichž byl cítit olej a kocovina. Čekal tam na ně fordovský oficír Leo Beebe. Měl úzký kostnatý obličej a vyčouhlou postavu středoškolské basketbalové hvězdy. Vycházela z něj aura věcnosti. Podle Johna Wyera vypadal „jako evangelický misionář“.
Většina z týmu ho hned poznala. V průběhu závodu postával tajemně v boxu Fordu v obleku a kravatě, ruce založené, oči vše sledující a rty pevně obepínající velký doutník. Pokud řekl během těch 24 hodin jediné slovo, pak ho asi slyšel málokdo. Šestačtyřicetiletý muž byl očima a ušima Henryho Forda II.
Beebe a Henry II se potkali za druhé světové. Sloužili spolu u námořnictva a utvořilo se mezi nimi pouto běžné pro muže v uniformě v čase války. Beebe nebyl žádný automobilový nadšenec. Byl to středoškolský tělocvikář. Henry II si jej však přivedl do firmy a ustanovil ho svým hlavním mužem pro řešení problémů. Strávil už u Fordu téměř dvacet let. „Kdyby mi řekl, abych skočil z okna, skočil bych, a přemýšlel bych o tom cestou dolů,“ prohlásil na téma svého šéfa Beebe. Jednoho dne se pak stal fordovským hlavním vedoucím pro vše spjaté se závody, aniž by do té doby jediný automobilový závod viděl. Henry II prostě na tom postu potřeboval člověku, kterému mohl věřit.
Týmový manažer Wyer byl toho názoru, že jejich vozy na svém lemanském debutu předvedly dobrý výkon. Leo Beebe s tímto názorem nesouhlasil. Svoje poznámky k závodům začínal vždy větou: „Já sice o závodění nic nevím…“ Ovšem člověk nepotřeboval být inženýr, aby poznal, že auta Henryho II nevyhrála. A nebylo to jen kvůli nějaké maličkosti. Jistě, selhala převodovka. „Můžete to svést na převodovku, ovšem pokud byla vadná ta, jak můžete vědět, že vše ostatní bylo v pořádku?“ argumentoval Beebe. Henry II za ta auta zaplatil kopu peněz a Beebe si přál vidět je vítězit, co nejdříve to šlo. Příští mezinárodní závod automobilů byla 12hodinovka v Remeši v srdci francouzské Champagne. Koná se za dva týdny, 4. července, tedy na americký Den nezávislosti. Ideální čas, aby zavlály hvězdy a pruhy.
Jezdci zůstali ohromeně hledět. V takovém případě ale Ford Advanced Vehicles neměl vůbec čas na to, aby vyvinul nové auto. Hodí GT40 zpátky do boje proti vozům Ferrari, aniž by měli šanci jej připravit a důkladně otestovat. A krom toho, remešský závod byl brutální a nebezpečný – 12hodinovka startující úderem půlnoci a odehrávající se na okruhu s rychlými zvlněnými zatáčkami. To přece nedávalo smysl. Marketingový vedoucí tu dělal rozhodnutí o závodění a odmítal názory inženýrů. Hádat se ale nemělo smysl. Evangelický misionář promluvil.
O dva týdny později, 4. července ve 23.59, se boxy mechaniků na okruhu v Remeši rozsvítily pod hvězdným nebem, tribuny byly plné motoristických fanoušků, kteří si mezi sebou podávali vychlazené lahve vína Moët. Wyer do závodu přihlásil tři auta s Philem Hillem v čele jezdců. Výbuch sedmatřiceti motorů, které byly zaráz nastartovány přesně o půlnoci, poslal veškerou zvěř v okolí v panice do úkrytů.
Vyšlo slunce. Závod byl tou dobou teprve v půlce, ovšem tým Fordu již mířil zpět do hotelu. Všechny tři vozy vyřadila mechanická závada. Ferrari jela dál, až nakonec obsadila první, druhé, třetí i čtvrté místo.
