Jednoho deštivého zářijového rána nasedl Enzo Ferrari do svého Fiatu, který se v rukách jeho řidiče Pepina rozjel na sever po dálnici E35. Skrz čelní sklo, po kterém kmitaly stěrače, byla vidět krajina Pádské nížiny, siluety traktorů se pomalu hýbaly v mlze po polích. Fiat projel přes stará města Parmu a Piacenzu do městečka Monzy hned na hranici Milána. Bylo 5. září 1964, den před italskou Grand Prix. Rok co rok Velká cena v Monze sjednocovala Italy od Turína po Palermo pod Ferrariho značkou. A rok co rok se do Monzy vydával i „papež severu“, aby se den před závodem ukázal v boxu svého týmu.
Monza. To slovo samotné se stalo synonymem pro rychlost. Tento téměř šestikilometrový autodrom byl jedním z nejstarších účelově uzavřených závodních okruhů na světě. Dokončen byl v roce 1922 a během let se dále upravoval a rozrůstal. Cynikové pro něj měli ještě jednu přezdívku – Okruh smrti. Za dlouhá léta už si vyžádal životy mnohých: Giaccone, Sivocci, Zborowski, Materassi, Arcangeli, Campari, Borzacchini, Czaykowski, Ascari, Von Trips. Ferrari skoro všechny tyto jezdce znal. Jeho každoroční zářijová pouť na tento okruh byla částečně i uctěním jejich památky.
V roce 1964 bylo očekávání závěru GP poznamenáno jistou kontroverzí. Surtess byl ve stáji Ferrari jezdcem číslo jedna. Dvojkou pak byl Lorenzo Bandini, osmadvacetiletý Ital, který byl v Monze domácím hrdinou. Bandini svou kariéru začínal prací v garáži v Miláně, jen několik kilometrů od monzského autodromu. Manažer týmu, Eugenio Dragoni, pocházel rovněž z Milána. Nebylo tajemstvím, že Dragoniho oblíbencem byl právě Bandini. Před Ferrarim Bandiniho vždy chválil, zatímco Surteese ostře kritizoval. „Šampiónem stáje Ferrari by měl být Ital,“ argumentoval rád Dragoni. Bandini byl navíc rychlý. Italové sice Surteese zbožňovali, ale původem nebyl jedním z nich.
Politika hrála v rozhodování o výsledcích závodu velkou roli. Auta byla jako sportovci – nenašla se mezi nimi dvě totožná, každé na různé vlivy reagovalo různě. Jezdec, kterému bylo svěřeno nejrychlejší auto, měl zřetelnou výhodu. Dragoni se snažil tuhle výhodu dát Bandinimu. Jak tak Surtees pokračoval ve svém úsilí stát se mistrem světa na dvou i čtyřech kolech, ocitnul se náhle ke konci sezóny v pozici soupeře svého vlastního týmového kolegy a týmový manažer jej veřejně kritizoval v tisku. „Každý správně smýšlející Ital by měl být schopen vidět, že právě v Bandinim má Itálie svého mistra světa,“ řekl Dragoni reportérům. Surtees později věřil tomu, že dokonce sám Ferrari dodával tyhle negativní příběhy do novin, aby kontroverzi kolem něj rozhýbal.
Když toho večera dorazil Ferrari z Monzy zpět do Modeny ve svém Fiatu s Pepinem za volantem, bylo už po kvalifikacích. Surtees na nich získal startovní postavení.
Druhého dne po závodě zazvonil v továrně telefon, z něhož Dragoniho hlas oznámil, že Bandini získal v závodě třetí místo a Surtees zvítězil s rekordní rychlostí. Na autodromu nadšení diváci nesli Bandiniho na ramenou, plul po jejich rukou jako na vlně. Surtees si skrz davy razil cesty na pódium, brýle zvednuté na své bílé helmě, obličej od sazí. Byl tak soustředěný, že sotva vyloudil úsměv, a to i ve chvíli, kdy zástupy lidí skandovaly Il Grande John.
