Jedním z britských výrobců automobilů, se kterým to po válce též vypadalo dost bledě, byla firma Austin. Ve dvacátých letech u ní však nastal nečekaný obrat, jenž ji zachránil před již se po ní natahujícími chapadly krakena bratří Rootesových.
Sir Herbert Austin se od Billyho Rootese odlišoval snad ve všem: byl to asketický, konzervativní a puritánský muž, který nesnášel předvádění se a zásadně nikdy nemyslel příliš do budoucna. Rád otvíral nové showroomy napříč Velkou Británií, ovšem na rozdíl od bratrů Rootesových se stranil reklamy i publicity a odmítal vystavovat svá auta na nových moto salónech, které v Evropě jen bujely. Během války se Austinovi dařilo, pro britské ministerstvo vyráběl dělostřelecké granáty, pušky, letadla i ozbrojená vozidla. Ovšem právě jeho neschopnost myslet na budoucnost způsobila, že když přišel listopad 1918, jeho továrna v Longbridge vůbec neměla ty správné stroje na to, aby se mohla znovu vrhnout na výrobu aut. Austin se tak nedokázal postavit přívalu amerických importovaných vozů (hlavně Fordů Model T), které zemi po roce 1919 zaplavily, a mohl jen doufat, že mu tržby zvedne jeho drahý středně velký vůz Austin Twenty. To se ale nestalo a roku 1921 byla továrna v Longbridge vzata do zástavy a Austin Motor Company šla do nucené správy.
Herbert Austin však naštěstí disponoval zvláštním talentem – až nadpřirozenou schopností přitahovat finanční zdroje. Na banky zapůsobil svým vysoce praktickým přístupem k podnikání, čímž zajistil své longbridgské továrně znovuzrození. Sir Herbert si též, sice trochu se zpožděním, vzal inspiraci z Fordova Modelu T a místo nevhodného středně velkého modelu, jako byl Austin Twenty, se rozhodl začít vyrábět podobné levné užitkové auto. Výsledkem této snahy byl maličký Austin Seven, jenž spatřil světlo světa roku 1922. Bylo to první britské „mini auto“ a představovalo jeden z největších automobilových průlomů 20. století.
Austin Seven nebyl nejmenším autem, které kdy Velká Británie viděla, ovšem tato menší vozidla nebyla „opravdovými“ motorovými auty. Například Rover Eight z roku 1919 byl ve skutečnosti hybridem mezi autem a bicyklem. Austin Seven nebyl ani prvním evropským malým užitkovým vozem: tento titul oprávněně patří modelu Peugeot Quadrillette z roku 1921. Austinovi se ovšem podařilo vytvořit vozidlo větší, a tím pádem i přizpůsobivější než Quadrillette, avšak menší, a tím pádem úspornější než Model T. K uvedení nového malého auta na britský trh navíc byla příznivá doba, neboť importy z ciziny byly ještě stále zatíženy „McKennovým clem“, které cenu zahraničních modelů zvýšilo až o třetinu. (V září 1915 zavedl britský ministr financí Reginald McKenna zhruba 33% daň na importovaná auta. Učinil tak na žádost domácích automobilek, které se cítily utlačeny a zahlceny válečnými importy z Francie i vzrůstajícím dovozem z neutrálních USA. „McKennovo clo“ zůstalo v platnosti po mnoho let i po skončení války a zrušeno bylo až roku 1956.) Austinovi pak pomohlo i pravidlo pro silniční daň z roku 1921, která se počítala z výkonu vozu. Americké importy s vyšší koňskou silou, jako byl i Model T, platily vyšší daň, což zvýhodňovalo jejich slabší britské rivaly.
Austin Seven byl na trh uveden se sloganem „motor pro miliony – tak levný, že vám bude hloupé chodit pěšky“ a byl původně zacílen na trh s motocykly a sajdkárami. Austin prohlašoval, že jeho auto si bude moct pořídit i „člověk, který si doteď mohl pořídit jen motorku a sajdkáru, a přesto se touží stát motoristou“. Však taky vůz zezačátku stál jen o pětadvacet liber víc než vrcholový motocykl značky BSA se sajdkárou.
