V bouřlivých letech po první světové válce z řad automobilových firem zcela zmizela některá slavná evropská jména z doby před rokem 1914, zatímco ty novější si budovaly světovou reputaci. Byla to doma rozmachu i zruinování. Někteří výrobci zemřeli v chudobě a zklamání, jiní neuvěřitelně zbohatli. Firmy, které drsné poválečné roky přežily, často během pozdních 20. let prosperovaly, jen aby padly za oběti katastrofální krizi, jež sevřela zeměkouli po krachu na newyorkské burze v říjnu 1929. Mnozí z těch, co přežili, měli tendenci následovat příkladu Fordu a Rolls-Royce: budovali si reputaci spolehlivosti a dlouhověkosti a cílili své produkty buď výhradně na trh pro širokou veřejnost, nebo na trh s luxusním zbožím.
Jednou z výrazných britských obětí Velké hospodářské krize byl Frederick Lanchester. Zbytky jeho firmy byly roku 1931 začleněny do pobočky Daimleru v Coventry. O tři roky později si téměř slepý Lanchester vyslechl smutnou diagnózu: Parkinsonova nemoc. Ve svém domě v Birminghamu mohl bydlet jen díky finančním darům z charity, jimiž platil nájem. Roku 1946 zemřel slepý, chudý a motoristickým průmyslem v podstatě ignorován.
Sílící vlnu krachujících společností však někteří výrobci aut dokázali zužitkovat. V polovině 20. let se dva bratři, Billy a Reggie Rootesové, rozhodli, že stvoří automobilní impérium tak, že začnou skupovat společnosti těsně před úpadkem, a to za minimální cenu.
Bratři Rootesové nebyli žádní mechanici, ale dealeři s auty. Billy, přirozený obchodní talent, začal svůj pracovní život jako patnáctiletý učeň u továrny společnosti Singer v Coventry. Na konci první světové války přesvědčil svého intelektuálského bratra Reginalda, aby opustil své místo u admirality a pomohl mu rozšířit rodinnou síť autorizovaných prodejen aut se sídlem v Maidstone v opravdovou automobilku. V pozdějších letech Billy vtipkoval: „Já jsem motorem našeho podnikání, zatímco Reginald je volantem a brzdami. (…) Já něco vymyslím a Reggie mi pak řekne, zda to bude fungovat.“ A tato kombinace se zpočátku jevila jako zdařilá.
Roku 1926 bratři jasně ukázali směr svých ambic, když otevřeli novou a působivou předváděcí místnost v centrálním Londýně, přímo naproti hotelu Ritz na Piccadilly. Prestižní budovu pak využívali jako základnu pro své akviziční kampaně. Ty samozřejmě nehradili ze své poněkud limitované kapsy, ale z peněz finančního domu Prudential Assurance, který chamtiví bratři přesvědčili, aby je založil. V letech 1928–1929 bratři Rootesové odkoupili společnosti Hillman, Humber a Commer – známé značky, jež se v těžkých poválečných letech dostaly do tíživé situace. Ne vše ovšem šlo podle plánu.
Roku 1931, v době, kdy vrcholila Velká hospodářská krize, uvedl Billy Rootes na trh nový model Hillman Wizard. Odhalení vozu pojal jako velkou parádu pro tisíc hostů a pořádal ji v rozlehlé Royal Albert Hall. Hosté vypili celkem 278 láhví šampaňského a 199 láhví vína. Veřejně přečtena byla i gratulace od samotného prince Edwarda, jemuž se Billy Rootes, šplhoun na společenském žebříčku, již stihl vnutit do přízně. Hojně s princem vyrážel na lov a byl častým společníkem jeho bývalé milenky, Fredy Dudley Wardové, poté, co ji Edward vyměnil za americkou dědičku Wallis Simpsonovou. Neodbytný Billy se též samozřejmě postaral o to, aby si princ koupil hned několik vozů z jeho automobilek. Přesto ani královská záštita, ani hektolitry prémiového šampaňského nemohly zastřít fakt, že byl Wizard špatných autem, které přišlo ve špatnou dobu. Billy byl ovšem člověkem, jenž se ze svých chyb rychle poučil. Jeho další nový model, malé rodinné auto Hillman Minx z roku 1932, byl podstatně levnější a více konvenční než k záhubě odsouzený Wizard a ukázal se jako úspěch.
Když v polovině 30. let krize polevila, bratři Rootesové se opět vrhli do víru nákupů. Shrábnuli uznávaného výrobce kočárů a karosérií, firmu Thrupp and Maberly, jejíž historie sahala až k roku 1790, a dále společnosti Karrier, British Light Steel Pressings, Talbot i prestižní automobilku Sunbeam proslulou svými závodními vozy. Bohužel se ukázalo, že poté, co bratři Rootesové nové automobilky získali, moc nevěděli, jak je účinně propagovat. Většinou se spokojili s badge-engineeringem (prodej jednoho auta pod více značkami) a vytvořili tak řadu podobně vypadajících levných značek založených na tuctových platformách z Hillmanu. Jak se zdálo, bratři Rootesové spíše dychtili po nových trzích než po revolučním průlomu v automobilovém průmyslu. (Na berlínské moto show roku 1939 si Billy Rootes dokonce nadšeně povídal s Hitlerem, Göringem a Goebbelsem o možnostech prodeje svých aut v Německu – evidentně si to, že byla v Evropě na spadnutí válka, vůbec neuvědomoval.)
Dobrým příkladem tohoto faktu je firma Sunbeam, jež sídlila ve Wolverhamptonu. V roce 1920 pohltila slavné francouzské společnosti Darracq a Talbot a vytvořila firmu STD Motors. Během 20. let vozy Sunbeam vyhrály řadu Grand Prix závodů a ustanovily čtyři rekordy v pozemní rychlosti. Luxusním produktům STD se však během Velké hospodářské krize v prvních rocích 30. let nedařilo a poté, co společnost spadla roku 1935 do nucené správy, ji levně skoupili bratři Rootesové. Ti zprvu značku Sunbeam používali pro vozy průměrné kvality založené na karosérii Hillmanu. Dokonce i plynulý a aerodynamický Sunbeam-Talbot 90 z roku 1948 byl pod svou stylovou kůží prostě jen Hillmanem s drobnými obměnami.
