To, jakým způsobem Fordův Model T a Silver Ghost od Rolls-Royce vytyčily cestu vpřed pro vývoj rodinného a luxusního auta je při pohledu nazpět zcela zřejmé. Přesto v letech před první světovou válkou nebyla budoucnost automobilu zdaleka tak jasná. Motorističtí nadšenci z roku 1914 by se velmi divili, pokud byste jim řekli, že o století později budou již téměř úplně zapomenuta jména tak významných automobilových průkopníků, jakými byli například Durant nebo Lanchester, či názvy tak prominentních značek jako De Dion-Bouton nebo Panhard.
A také by byli překvapeni, že ve světovém měřítku drtivě převažují benzínové motory s vnitřním spalováním. Kupodivu se totiž ještě kolem roku 1900 zdálo, že budoucností dopravy nebudou vozidla jezdící na naftové pohony, ale ta poháněná párou. Roky optimistických vyhlídek pro parní sílu však nebyly dlouhé. Společnost Locomobile Company of America z Connecticutu, která vyráběla parní automobily od roku 1899, přešla na benzínové motory již roku 1933 a o sedm let později ji následovala i White Motor Company z Clevelandu v Ohiu. Hlavní důvody tohoto obratu? Pára byla nebezpečnější a parní motory vyžadovaly blízké zdroje paliva (což je ten samý problém, jaký sužuje dnešní elektromobily). Reputaci páry též rozhodně nepomohlo několik ostře sledovaných explozí parních kotlů. Posledním hřebíkem do rakve parního auta pak byla veřejná podpora, jíž se benzínovým motorům roku 1906 dostalo od představitelů San Francisca.
Toho roku byly dvě stovky soukromých aut poháněných patnácti tisíci galony benzínu darovaného firmou Standard Oil nasazeny do pomoci lidem po ničivém zemětřesení, které město postihlo. Místní velitel hasičů poté do médií prohlásil, že před katastrofou byl ohledně hodnoty automobilů skeptický, ovšem nyní mu vyjádřil „svou srdečnou podporu“. Motor s vnitřním spalováním tedy prokázal svou užitečnost a parní auto tak bylo zanecháno prachu zapomnění.
O něco déle trvalo benzínovému motoru, než se vypořádal s elektrickými vozidly. Již v době, kdy byla parní vozidla považována za problém, elektrická auta mezi řidiči-průkopníky stoupala v oblibě. Roku 1897 byla v New Yorku dvěma filadelfskými inženýry, Henrym Morrisem a Pedrem Salomem, založena společnost Electric Cab and Carriage Service, která se těšila podpoře firmy Electric Storage Battery Company. Roku 1899 její prodeje vypadaly dost slibně, a tak se přejmenovala na Electric Vehicle Company (EVC). Olověné akumulátory, které vozidla EVC používala, však byly neúměrně těžké – každý vážil přes 700 kilo – a malé motory těchto aut se s přidanou zátěží jen těžko vyrovnávaly. A co víc, z baterií unikala leptavá látka, navíc existovalo jen pár nabíjecích stanic, aspoň tedy mimo Manhattan. Docela předvídatelně EVC roku 1907 skončila. Elektrická vozidla ještě po New Yorku jezdila do roku 1912, ovšem k roku 1914 se jimi zabývala jen hrstka prodejců. Kolem roku 1919 jezdilo na elektrickou energii jen 1 % všech amerických komerčních vozidel a prakticky žádné soukromé. Přesto pokračovalo hledání lehké alternativy k těžké olověné baterii. Hledání, které mělo trvat ještě skoro sedmdesát let.
