Člověk benzínového věku, „člověk uhlovodíkový“ rovněž přinesl změny v krajině celých kontinentů. Ve dvacátých letech prudce poskočil rozvoj předměstí, neboť ohromný nárůst užívání aut učinil bydlení v centrech měst nepodstatné, stísněné a špinavé. K roku 1940 již v předměstských komunitách bez jakékoliv formy veřejné dopravy, a tedy závislých na osobních autech, žilo třináct milionů Američanů.
Rozvoj komerčních aktivit podél významných silničních tahů (takzvaný „ribbon development“) propojil komunity, čerpací stanice a motely podél nově rozšiřovaných dálnic. Předměstí exponenciálně rostla, a to obzvláště ve Spojených státech. Během dvacátých let se luxusnější losangelské předměstí Beverly Hills zvětšilo o ohromujících 2 480 procent a jeho detroitské ekvivalenty, Grosse Point Park a Ferndale, o 725 a 690 procent.
V benzínovém věku se pak krajina či městská oblast musela potýkat ještě s dalším obzvláště rušivým prvkem: čerpacími stanicemi. Před první světovou válkou si většina motoristů vozila náhradní benzín ve velkých kanystrech, ovšem kolem roku 1910 se ve Spojených státech začaly objevovat první benzínové pumpy umístěné u okrajů vozovky. V Británii pak byly tyto pumpy poprvé instalovány ve městě Shrewsbury americkým výrobcem S. F. Bowser & Co., první čerpací stanice byla poté postavena roku 1919 v Aldermastonu v Berkshire. Po válce otevřela Automobile Association napříč zemí hned deset čerpacích stanic, z nichž každá disponovala pumpou značky Bowser a podzemní nádrží o objemu 500 galonů. Další podnikatelé brzy tento směr následovali a v městských lokalitách začali otevírat benzínky mnohdy osazené hned několika pumpami. Roku 1921 rozběhl výstavbu vlastních čerpacích stanic i ropný gigant Shell. A roku 1924 přišly první benzínky kombinované s autoservisem a showroomem. (První z nich, čerpací stanice firmy Blue Bird Motor Co., vybudovaná ve Velké Británii v roce 1926 u londýnské King’s Road přežila až do dnešních dnů, byť přeměněná na obchod a restauraci.) K roku 1929 fungovalo ve Velké Británii 55 tisíc benzínek a místní úřady se v té době již dočkaly zmocnění zakazovat budování nových čerpacích stanic v citlivých lokalitách.
Tyto prvotní stavby byly architektonicky řešeny v podstatě uniformě do povzbudivých stylů, aby v nich motoristé našli uklidnění. Rané městské benzínky byly často navrhovány v holém klasicistním stylu, zatímco venkovské čerpačky z dvacátých a třicátých let občas dostaly doškovou střechu, přestože se tak vystavovaly riziku požáru. Roku 1928 britská vláda schválila zákon o konsolidaci ropy, který se pokusil regulovat design a systém značení čerpacích stanic umístěných v historicky významných lokalitách, z čehož si ovšem žádný jiný národ nevzal příklad. Přesto se ještě roku 1931 objevovala varování ze strany Royal Institute of British Architects („Královský institut britských architektů“) o nutnosti „držet na uzdě budoucí vývoj“, přičemž byly citovány „mnohé již existující odstrašující příklady“ čerpacích stanic a garáží. Roku 1933 tak firma Bowser nabídla, že ropné společnosti vybaví „typizovanými čerpacími stanicemi“, které byly jednotně navrženy ve stylu vágně připomínajícím křížence modernismu a art deco. Do roku 1939 pak byly čerpací stanice do nových obytných bloků v městských čtvrtích zahrnovány již při projektování.
I americká krajina byla už kolem roku 1930 plná čerpacích stanic (nebo „servisních stanic“, jak se jim říkalo na západ od Skalnatých hor). První „super stanice“ s mnoha pumpami otevřela roku 1921 v texaském Fort Worth. Tou dobou se Spojené státy již pyšnily celkem dvanácti tisíci benzínkami. Během dvacátých let nejprve Shell a pak i ostatní větší ropné společnosti standardizovaly své čerpací stanice a oplácaly je svými stávajícími či nově navrženými logy, od slavné mušličky Shellu až po prazvláštního brontosaura společnosti Sinclair Oil. Benzínky pak nově zdarma nabízely kontrolu oleje a vody, zaměstnanci však měli zákaz jakkoliv komentovat jiné aspekty mechaniky daného vozu, aby se firmy vyhnuly případným soudním sporům.
Ropné společnosti rovněž začaly propagovat automobilovou turistiku, samozřejmě proto, aby zvýšily své tržby. Ve Velké Británii byl v tomto ohledu obzvláště aktivní Shell, který roku 1925 odstartoval brožurami a plakáty svou kampaň „Poznejte krásy Velké Británie – díky Shellu“. Po ní pak ve třicátých letech následovaly kampaně „Kamkoliv míříte“ a „Navštivte britské dominanty“. Firma nešetřila ani na reklamních plakátech, které si objednávala u vůdčích dobových umělců od Edwarda McKnighta Kauffera a Rexe Whistlera až po Paula Nashe a Grahama Sutherlanda. Roku 1934 uvedl Shell na trh první ze svých příruček o kulturních perlách britských hrabství, knížku Cornwall od Johna Betjemana. Ne každý byl však ze šíření automobilismu nadšený. Mnoho lidí naopak souhlasilo s premisou pamfletu C. E. M. Joada nazvaného The Horrors of the Countryside („Hrůzy venkova“) z roku 1931, v němž autor vášnivě a do detailu popisoval jak motoristé „rozhodně ne naladění na estetické zážitky“ ničili britskou krajinu.
