Automobilní průmysl rovněž vytvořil první „motorová města“ na světě: Detroit a Coventry. Detroit založili na úsvitu osmnáctého století Francouzi pod jménem Fort Pontchartrain du Détroit. Roku 1960 si město přivlastnili Britové jako kořist ze sedmileté války, jež probíhala v letech 1756–1963, a jeho jméno bylo zkráceno jen na Detroit. Místní úrodná půda učinila z města významné zemědělské centrum, blízká Velká jezera poskytovala bohatství ryb a jeho samotné umístění z něj činilo strategický obranný bod. Z těchto důvodů se Britové v Detroitu drželi i poté, co Američané roku 1783 vyhráli svou válku o nezávislost. Americké jednotky tak město zabraly až v roce 1796 (a roku 1812 jej Britové znovu nakrátko obsadili).
V devatenáctém století se Detroit rozvinul v centrum mechanických řemesel, a to i díky nově postavenému průplavu Erie Canal, který spojil Velká jezera s New Yorkem. Mezi lety 1847 a 1880 byla oblast Detroitu světovou špičkou v produkci mědi, pyšnila se největší společností se zemědělskými osivy (D. M. Ferry) a patřila mezi největší vývozce olova a soli. V roce 1896 byl právě v Detroitu postaven první chladírenský železniční vůz, jenž umožnil dopravu masa a jiných rychle se kazících potravin po celém kontinentu. Do roku 1890 se Detroit stal desátým největším městem ve Spojených státech a do roku 1920 již byl třetím největším. K roku 1990 se město též stalo nechvalně proslulým bezpáteřními praktikami Asociace detroitských zaměstnavatelů (Employer’s Association of Detroit), jejíž aktivity v rozbíjení stávek a infiltrací do odborů povzbudily řadu společností trpících problémy se zaměstnanci, aby se do města přestěhovaly.
Jednou z nich byla například i automobilka Packard Motor Company, jež se z Warrenu v Ohiu do Detroitu přesunula v roce 1903. Vzhledem k tomu, že město již dávno hostilo značné množství rozmanitých menších průmyslových podniků, bylo dokonale uzpůsobeno k tomu, aby rodícímu se automobilovému průmyslu nabídlo levnou kvalifikovanou pracovní sílu i potřebné dílny. K tomu mohlo přidat i dobrou lodní dopravu vhodnou pro dovoz uhlí a železné rudy. K tomu, aby se Detroit stal americkým – a potažmo i světovým – motorovým městem, ovšem přispěla i náhoda: většina ranných průkopníků amerického motorového průmyslu, tedy muži jako Ford, Durant či Leland, zkrátka z města pocházeli či se sem přistěhovali. Během dvacátých a třicátých let se pak do Detroitu scházeli černošští dělníci ze zchudlého jihu. Táhly je sem vysoké mzdy a stabilní práce nabízená Fordem i jeho konkurenty. K roku 1922 jich do státu Michigan každý měsíc přicházelo kolem tří a půl tisíce. (V některých detroitských továrnách však bylo zaměstnávání černochů stále tabu. Když byli tři Afroameričané roku 1943 nabráni na kvalifikované pozice v Packardu, odmítli všichni jejich bílí kolegové pokračovat v práci.)
Kolem poloviny dvacátých let se rovněž ukázalo, že si již automobilky při prodeji svých vozů nemohou dovolit ignorovat roli reklamy. Propagace automobilů formou plakátů a letáků byla brzy doplněna novými marketingovými formáty, třeba firemními magazíny či billboardy. Ve Spojených státech se poté pokusil prolomit tradičnější formáty reklamy Edward („Ned“) Jordan, když v deníku Saturday Evening Post zveřejnil textovou reklamu pro své (poměrně nešťastně pojmenované) auto Playboy:
Tam někde na západ od Laramie žije dívka, co ráda řádí na koních a hraje si s provazy, a která ví, o čem je řeč. Ví, co dokáže kůň s nezkrotnou duší – ten, který je něco mezi bleskem a místem, kam udeří – se svými pěti sty kily oceli a svou silou, když se řítí do dálky, širými pláněmi svobody. Pravdou je, že Playboy byl stvořen přesně pro ni. Pro dívku, jejíž tvář je na konci dne plného veselí, dovádění a závodů bronzová od slunce. Miluje na něm to křížení divokého a krotkého. Tohle auto připomíná smích a známé melodie a světlo a je v něm náznak starých lásek a vůně sedla a jezdeckého bičíku. Je to robustní vůz a taky ladný kočár pro jízdu bulvárem. Nasedněte do Playboye, když den zešedne věcmi dávno minulými, zvadlými a vyčpělými. Rozjeďte se do země skutečného života s elánem štíhlého a dlouhonohého děvčete, jež se řítí k červánkovému horizontu wyomingským soumrakem.
Bohužel pro Jordana přilákala jízda štíhlého a dlouhonohého děvčete wyomingským soumrakem jen hrstku zákazníků. V tomto případě tedy reklama rozhodně nezafungovala. Popravdě řečeno, prodeje dokonce po vydání tohoto propagačního textu klesly. Jordanova společnost jakž takž přežila dvacátá léta, ovšem Velká hospodářská krize ji zdrtila a roku 1931 skončila. Jordan sám propadl alkoholismu a vlastní žena jej opustila. Po krátkém působení na postu reklamního vedoucího na newyorkské Madison Avenue pak hledal spásu v rumových barech Karibiku. Ovšem jeho revoluční přístup k propagačním textům automobilovou reklamu navždy změnil.
