V roce 1922 William Durant prozíravě prohlásil, že se „většina z nás dožije toho, aby viděla tuto zemi pokrytou sítí motorových dálnic“. O dvacet let dříve by takové proroctví znělo jako slova šílence. Na většině míst světa auta vůbec nemohla jezdit rychle, a to kvůli otřesnému stavu cest, jež byly navrženy pro pomalou dopravu na koních či v kočárech. Jedinou zemí na světě s řádně vyštěrkovanými silnicemi byla Francie. Všude jinde se automobily musely potýkat s blátem, kamením i kořeny stromů. Roku 1903 bylo ve Spojených státech vydlážděných jen necelých deset procent cest.
Ovšem Amerika si alespoň dostatečně rychle uvědomila nedostatečnost své primitivní silniční sítě. V roce 1913 započaly práce na kalifornském konci první moderní americké dálnice nazvané National Old Trails Highway. Ta se později proměnila v National Trails Highway a nakonec ve slavnou US Route 66, legendární cestu spojující americký západ s východem. Bohužel, v roce 1985 ji nemilosrdná mašinérie Americké asociace státních dálnic a dopravy (American Association of State Highway and Transportation) vyškrtla z map. Toho samého roku pak došlo k otevření Lincolnovy dálnice (Lincoln Highway), která představovala ambiciózní plán na stvoření první národní „vysokorychlostní“ silnice. Lincolnova dálnice – pojmenovaná samozřejmě po nejobdivovanějším americkém prezidentovi) – spojovala New York se San Franciscem a táhla se přes čtrnáct států, 128 okresů a sedm set obcí.
Mužem, který za stavbou Lincolnovy dálnice stál, byl automobilový průkopník Carl Fisher, výrobce karbidových Prest-O-Lite světlometů, jež využívala většina prvních aut. Fisher rovněž ve Spojených státech otevřel možná úplně první autodealerství v Americe, a to v Indianapolis. Krom toho byl i jedním z hlavních investorů do indianapolisského závodního okruhu. Ve svém dálničním počinu se Fisher mohl opřít o řadu ostře sledovaných podporovatelů, mezi něž patřil kupříkladu jeho osobní přítel a legendární vynálezce Thomas Edison, bývalý prezident USA Theodore Roosevelt či tehdejší americký prezident Woodrow Wilson. Posledně jmenovaný byl dokonce vůbec prvním uživatelem Oválné pracovny, který osobního automobilu často a rád využíval. Jejich okázalá veřejná podpora zajistila projektu dostatečný tok peněz, díky čemuž práce rychle postupovaly. První úsek z Newarku v New Jersey do Jersey City byl otevřen v prosinci 1913 a do roku 1924 byla dálnice téměř kompletní. Fisher zastával názor, že Lincolnova dálnice „tak jako nic jiného povzbudí stavbu stálých dálnic, které nebudou sloužit ke cti jen americkému lidu, ale i americkému zemědělství a obchodu“. V tomto ohledu mu budoucí vývoj dal za pravdu: kolem poloviny třicátých let (v té době již byla dálnice rozkouskována do matoucí změti čísel v rámci nového federálního systému značení silnic) byla Lincolnova dálnice všeobecně známa jako „Dálnice Ameriky“. Sám Fisher většinu svého jmění ztratil při krachu na newyorkské burze v roce 1929 a skončil nejprve jako „holka pro všechno“ ve městě Miami Beach a nakonec jako majitel nočního klubu v Key Largo.
Prezident Wilson, sám motoristický nadšenec, podpořil nápad prvního federálního balíku akcií pro financování stavby dálnic, přičemž prohlásil, že jsou „štěstí, pohodlí a prosperita venkovského života i vývoj měst chráněny konstrukcí veřejných dálnic“. Zákon o federální pomoci při stavbě silnic z roku 1916 nabídl státům možnost federálního spolufinancování jejich projektů na automobilové cesty, což bylo součástí balíčku ve výši 75 milionů dolarů alokovaných pro dálnice. Státy, které se chtěly zapojit, sehnaly svou polovinu nákladů obvykle díky daním z benzínu. Ty většina tehdejších motoristů v podstatě neřešila, protože v té době byli majitelé aut stále ještě většinou dostatečně za vodou.
