Jak automobily nadále zrychlovaly, vzrůstaly obavy veřejnosti o bezpečí na silnicích. Široká veřejnost se ovšem samozřejmě spíše zajímala o bezpečí chodců než o rizika hrozící boháčům za volantem či na pasažérských sedadlech. Roku 1896 byl rychlostní limit v celé Velké Británii zvýšen ze 4 mph (6 km/h) na 14 mph (22 km/h), což třiatřicet řidičů 14. listopadu oslavilo „jízdou osvobození“ z Londýna do Brightonu. Ten samý rok však Britům přinesl i první autonehodu, při níž byla sražena a zabita žena procházející se kolem Crystal Palace v jižním Londýně. O tři roky později si pak první smrt na silnici připsaly i Spojené státy: muž jménem H. H. Bliss byl v New Yorku automobilem sražen záhy poté, co vystoupil z tramvaje.
K roku 1902 – kdy byla mimochodem ve Velké Británii založena Společnost pro ochranu chodců (Society for the Protection of Pedestrians, SPP) – mělo na obou stranách Atlantiku auto pevně zakořeněnu reputaci hračky bohatých mužů, která představovala vážné riziko pro pracující rodiny. Smrt malého chlapce pod koly šoférovaného automobilu v Markyate v britském Hertfordshire v roce 1905, který poté jen přidal na plynu a zmizel, spustila národní křížovou výpravu a vlivný deník Daily Mail dokonce nabídl odměnu sto liber za vypátrání „motoristických kriminálníků“ odpovědných za tuto tragédii. Dílem delikátní ironie se pak ukázalo, že viníkem nehody byl vůz vlastněný Hildebrandem Harmsworthem, bratrem majitele Daily Mailu. Následujícího roku, krátce poté, co bylo královskou komisí potvrzeno podezření, že mnoho komunit provádí na silnicích sabotáže zaměřené proti automobilům boháčů, rozvířila veřejnost další motoristická nehoda: malý chlapec, který nepozorně pobíhal po silnici, byl sražen a zabit šoférovaným autem pruské princezny Louise Margaret, v té době vévodkyně z Connaughtu. Ani vévodkyně – členka britské královské rodiny – ani její řidič nebyli nikdy potrestáni, ovšem celý incident rozhodně nijak nepomohl k ochlazení vášní kolem automobilů. Není asi náhodou, že krátce po této tragédii proměnil spisovatel Kenneth Grahame svou slavnou postavu pana Žabáka z dětské knížky Žabákova dobrodružství ve šviháckého zámožného motoristu, který je ovšem nevyléčitelně nezodpovědný a kterému se jakožto „postrachu silnic“ – na rozdíl od šoféra vévodkyně z Connaughtu – dostane zatčení i uvěznění.
Ve své rané éře však automobil vedle mnohých kritiků získal i své zastánce. Ti propagovali zejména jeho zdravotní přínosy. Poukazováno bylo na to, že oproti koním auta neroznášejí nemoci či odpudivé zápachy linoucí se s koňského trusu, stájí nebo i mršin koní, které se často válely u cest. A koně, kteří se vymkli kontrole, způsobili údajně více nehod než první auta. (Jeden britský pisálek odhadoval, že počet lidí vážně zraněných při silničních nehodách v Londýně byl roku 1872 stejný jako v roce 1972.) Nakonec ve sporu o automobil triumfovala motoristická lobby. I přes protesty organizací jako SPP se ve Velké Británii v roce 1903 uzákonil vyšší rychlostní limit, a to 20 mph (32 km/h) –, který překvapivě zůstal v účinnosti až do roku 1930. Stejný legislativní dokument kromě vyšší povolené rychlosti dále zavedl i registrační značky, řidičský průkaz nebo dolní věkovou hranici pro řízení (17 let).
