Hans Ledwinka nebyl jediným automobilovým designérem, jehož práce Hitlera a Porscheho ovlivnila. Vůz Standard Superior z nižší cenové hladiny, který Hitler obdivoval na automobilovém veletrhu v Berlíně roku 1933 a jenž byl navržen německo-maďarským inženýrem Josefem Ganzem se nejen nápadně podobal pozdějšímu designu Porscheho vozu KdF-Wagen (především ve své oblejší produkční formě), ale navíc vůz jeho mateřská firma Standard Fahrzeugfabrik následně propagovala jako „Deutsche Volkswagen“, tedy „německý lidový vůz“. Jakožto Žid byl ovšem Ganz snadno odsunut na vedlejší kolej. Roku 1933 byl zatčen a následujícího roku utekl do Švýcarska.
Poté, co si přivlastnil Ledwinkovy a Ganzovy nápady, byl prohnaný rakouský inženýr zahrnut nacistickými poctami. Herr Porsche byl skutečně ideálním národním socialistou. Byl zdrženlivý a poslušný, a ačkoliv byl původně oddaným katolíkem, nacistický zákaz návštěv kostelů rychle uposlechl. Také byl přísný a strohý, své zaměstnance jen zřídka chválil a své továrny řídil železnou rukou, přičemž nestrpěl žádnou kritiku či opozici. Hitler poctil Porscheho titulem Reichsautokonstruktor („říšský automobilový designér“) a roku 1938 udělil jemu, leteckým výrobcům Heinkelovi a Messerschmittovi i ministrovi práce Fritzi Todtovi nacistickou obdobu Nobelovy ceny. Porsche se při ceremonii předávání ceny blaženě usmíval, zatímco Goebbels básnil o motorizované budoucnosti a Hitler se rozohňoval při jedné ze svých tradičních antisemitských tirád.
V roce 1938 Hitler konečně odhalil první produkci „lidového auta“ – Volkswagenu – během Mezinárodní automobilové výstavy v Berlíně. Pro výrobu auta bylo dokonce postaveno celé nové město u vesnice Fallersleben v Dolním Sasku, které dostalo neoriginální jméno Stadt des KdF-Wagens („město KdF vozů“). Továrna byla přitom zaplacena ze zkonfiskovaných odborových fondů a provozovala ji společnost vytvořená Německou pracovní frontou. Prvotně v ní pracovali italští „hostující dělníci“, to se ovšem po roce 1941 mělo změnit. Základní kámen k ní položil sám Hitler a nešlo si nevšimnout, že byla nová továrna zcela vědomě postavena podle vzoru Fordova obrovského komplexu Rouge River, který Porsche rok předtím navštívil. Porsche přitom neměl na starosti jen výrobu nového auta – jeho společnost rovnou dostala zakázku právě na celé nové „motorové“ město. Z tohoto úkolu se ovšem rychle vyvlekl. Po válce bylo město kvapně přejmenováno na Wolfsburg, ovšem dodnes slouží jako ústředí společnosti Volkswagen.
Ještě předtím, než se první Volkswagen vůbec objevil, byli občané Třetí říše pobízeni k tomu, aby na svůj nový „lidový vůz“ posílali zálohové platby předem. Do roku 1939 tak učinilo ohromujících 336 668 lidí. Většina z nich ovšem své auto nikdy nedostala. Místo toho továrna KdF vyráběla vojenskou techniku, munici a jiné válečné potřeby, a to s použitím prakticky otrocké lidské síly – především, po roce 1941, zajatých ruských vojáků. Nejenže tedy důvěřiví investoři neobdrželi své auto, ale valná většina jich už nikdy neviděla ani své peníze. V roce 1945 bylo 280 milionů marek patřících vkladatelům do Volkswagenu objeveno v berlínské bance spadající pod Německou pracovní frontu a okupující ruská armáda je obratem zkonfiskovala. Roku 1954 pak poddajní představitelé Západního Německa zprostili automobilku Volkswagen jakýchkoliv závazků plynoucích z předválečných smluv na vozy KdF-Wagen. Pobouření, které mezi lidmi po tomto rozhodnutí zavládlo, ovšem donutilo západoněmeckou vládu couvnout a v roce 1961 byla postiženým investorům nabídnuta buď sleva ve výši 600 německých marek na koupi nového Volkswagenu, nebo 100 německých marek na ruku.
