Většina úspěšných evropských výrobců automobilů z 30. let byli ti, kdo se orientovali na střednětřídní trh malých rodinných aut, existovalo však i několik firem, které si dokázaly dobře vést na opačném konci tržního žebříčku – alespoň tedy do doby, než naplno udeřily následky Velké hospodářské krize na začátku 30. let. K roku 1939 se již starý kontinent mohl chlubit opravdu jen velmi málo automobilkami specializujícími se na luxusní auta. I tato hrstka pak byla ještě o něco ztenčena zvraty osudu v nadcházející válce.
Jednou ze zářných výjimek v sérii meziválečných nezdarů byla firma Rolls-Royce, která si nevzrušeně jela dál. Po předčasné smrti Clauda Johnsona na následky zápalu plic (který na něj sedl během pohřbu jednoho přítele) v roce 1928 se vedení společnosti ujal schopný Arthur Sidgreaves. Ten už si stihl udělat dobré renomé vývojem leteckých motorů. Sám Royce se do Velké Británie vracel čím dál méně a před auty upřednostňoval spolupráci se Sidgreavesem na nových leteckých projektech firmy. Henry Royce tiše zesnul roku 1933, dva roky před tím, než byl konečně k dokonalosti dotažen legendární letecký motor společnosti Rolls-Royce nazvaný Merlin. V témže roce logo „RR“ umístěné na horní straně chladiče aut značky Rolls-Royce též změnilo barvu z červené na černou – podle častých domněnek právě jako symbol truchlení po Roycovi, ale důvod to mělo ryze praktický: červená si prostě neseděla s mnohými barvami nových karosérií. Ostatně, o této změně se dokonce rozhodlo ještě před Roycovou smrtí.
Díky své síle dokázala značka Rolls-Royce přečkat Velkou hospodářskou krizi. Na londýnské moto show roku 1931 byl vůz Rolls-Royce Phantom II překvapivě jediným vystaveným britským autem pro prémiový trh. Slavný sportovní protějšek automobilky, firma Bentley, se v té době již řadila k oněm mnohým obětem krize. Nebo přesněji řečeno, byla už tou dobou součástí právě společnosti Rolls-Royce.
Stejně jako Royce a Rolls i Walter Owen Bentley započal svou pracovní dráhu v železniční dílně, v jeho případě to byl rozlehlý komplex v Doncasteru patřící Great Northern Railways. Jakožto movitý absolvent si ovšem, podobně jako Charles Royce, mohl zvolit kýženou cestu a nemusel – oproti chlapci z dělnické třídy Henrymu Roycovi – o práci bojovat. Roku 1912 si pak s bratrem Henrym založili agenturu na prodej a opravu francouzských automobilů, které byly tou dobou stále považovány za zlatý standard motoristického světa. Během první světové války bratři svou dílnu úspěšně přetvořili ve výrobnu leteckých motorů. A poté, roku 1919, neposedný Bentley založil svou vlastní automobilku.
Bentleyho osobní život byl poněkud problematický. Jeho první žena Leonie zemřela roku 1919 na chřipku. Jeho druhá žena Audrey byla společenskou dívkou, která se velmi ráda bavila a nesnášela továrny. Bentley byl naopak domáckým a skromným workoholikem se sklony k depresím a víkendy nejraději trávil ve své firmě. Jak by se dalo předpokládat, manželství s Audrey bylo katastrofou. Walter konečně našel trvalé štěstí až se třetí chotí Margaret.
Jeho byznys rovněž neběžel úplně hladce. Jakožto inženýr oddaný myšlence automobilové dokonalosti, který preferoval testování svých aut a závodění s nimi před kontrolou rozpočtu, nebyl zrovna ideálem obchodníka a jeho firma tak permanentně balancovala na hranici bankrotu. Bentley se zaměřoval na výkonnostní konec trhu pro odborníky – jak to podal Martin Adeney, jeho produkty byla „závodní auta přizpůsobená pro silnici“. Klasické 3litrové Bentley z roku 1921 proslavila především skupinka bohatých motoristických playboyů obecně známých jako „Bentleyho hoši“, v jejichž čele stál diamantový a zlatý magnát Woolf Barnato, jehož výstřední kousky uchvacovaly dobová média. Barnata 3litrovka natolik uchvátila, že si roku 1925 odkoupil ve společnosti Bentley většinový podíl a stal se jejím předsedou.
