Význam automobilu Traction Avant a čirého génia Andrého Citroëna nelze nedocenit. Všechny ostatní automobilky té doby zastávaly princip pohonu zadních kol. Rakouský inženýr Ferdinand Porsche zašel dokonce ještě o něco dál, když trval na tom, že pro dosažení optimální trakce by měly být jak motor, tak i skříň převodovky umístěny zcela vzadu až za zadní nápravou. Toto řešení ostatně nalezneme v automobilech Porsche od legendárního VW Beetle až po Porsche 911. Všeobecně přijímanému principu pohonu zadních kol se vzepřel právě jen Citroën, který tvrdil, že pohon předních kol dodává pneumatikám auta lepší přilnavost k povrchu, vylepšuje směrovou stabilitu vozu a usnadňuje řízení. Zkrátka a prostě, automobily s pohonem předních kol byly dle Citroëna bezpečnější. Ovšem trvalo to ještě do 50. let, než se i konkurence začala k tomuto novému přístupu váhavě přiklánět.
Tragédií osudu je fakt, že vysoké náklady na vývoj a produkci revolučních Traction Avantů společnost už tak oslabenou následnými otřesy po světové krizi (která již zdevastovala trh s většími modely Citroënu), zruinovaly. K tomu ovšem přispěla i zničující tovární stávka od března do května 1933 a též až přehnaně optimistické odhady prodejů. Konec přišel ve chvíli, kdy Citroënův dodavatel bakelitových volantů předložil v listopadu 1934 francouzským úřadům žádost o nařízení likvidace firmy. Nato byl 21. prosince ohlášen bankrot společnosti Citroën. Výbor věřitelů byl ustanoven sotva devět měsíců poté, co firma uvedla na trh svůj první Traction Avant. Naštěstí se do všeho na poslední chvíli vložil největší z věřitelů, výrobce pneumatik Michelin, a firmu Citroën odkoupil se slibem, že udrží její reputaci vynikajícího inovátora.
Firma Michelin byla Citroënovým výhradním dodavatelem kol a pneumatik již od roku 1919. Její jediný do té doby žijící zakladatel, Édouard (jeho bratr a obchodní partner André zemřel roku 1931), vizím a metodám Andrého Citroëna vždy rozuměl a obdivoval je. Koupě firmy byla taktně a slušně vyjednána Édouardovým synem Pierrem, a kladla si pouze podmínku, že sám Citroën společnost neopustí a nezaloží jinou automobilku. (Nesly se totiž zvěsti, že se automobilový génius chystá dát do party s Ettorem Bugattim.) Po převzetí firmy se Michelin postaral o to, aby automobilový koncern zůstal zcela oddělený od jeho pneumatikového byznysu, a – což bylo znepokojivější – rázně utnul většinu z Citroënových okázalých marketingových kampaní. Od společnosti, která již v raném roce 1898 tolik zpopularizovala svého „panáčka Michelina“, to bylo poněkud zvláštní rozhodnutí. A nadto ještě Michelinové v řízení podniku nastolili tajnůstkaření, které bylo zcela v rozporu s Citroënovou bodrou transparentností. Noví majitelé, upjatí a zarytí katolíci – ani jeden z Michelinů rozhodně nikdy nebyl viděn u závodní trati, v kasinu či nočním klubu –, se postarali o to, aby se do vnitřní „svatyně“ vyššího managementu nedostal žádný cizí člověk.
André Citroën, zdrcený potupou svého bankrotu, zemřel na rakovinu pouhých sedm měsíců po prodeji své firmy, 3. července 1935. O dva roky později jeho přítel a zachránce jeho automobilky Pierre Michelin zahynul při dopravní nehodě za volantem svého Traction Avantu. Kvůli této dvojité tragédii si ani jeden z těchto mužů nemohl vychutnat ohromný úspěch firmy Citroën po druhé světové válce, v době, kdy společnost nejen vyrobila jeden z nejoblíbenějších vozů, jaký kdy svět spatřil, ale také – přesně dvacet let po Andrého smrti – představila automobil, jenž je oslavován jakožto nejkrásnější a nejpokrokovější motoristický výtvor všech dob.
