Mnoho ranných typů automobilů používalo nomenklaturu vypůjčenou od forem kočárů devatenáctého století. Výrobci aut sáhli po známých kočárových pojmech proto, aby svým produktům propůjčili jakýsi status a původ, případně jednoduše proto, že bylo mnoho z nich s touto starou kočárovou terminologií dobře obeznámeno.
Například „landau“ – slovo převzaté z názvu jednoho města v Porýní – bylo označení pro lehký čtyřkolový kočár se sklopnou střechou, jenž byl poprvé vyroben v polovině osmnáctého století a kolem roku 1840 byl napříč Evropou navýsost oblíbený. Kočár landau disponoval protilehlými sedadly na každé straně otevřené kabiny s poněkud propadlým dnem. Celou kabinu bylo možné zastřešit lehkou skládací stříškou, která byla rozdělena na dvě poloviny. Díky nízkému profilu byl tento typ kočáru oblíbenou volbou pro slavnostní příležitosti. Kolem roku 1900 se již termín „landau“ používal i mezi prvními výrobci automobilů a označoval vozy typu kabriolet. Obecně ale uspořádání landau se svými dvěma částmi skládací střechy nebylo zrovna stylem dobře transformovatelným na auto. Pojem samotný byl ovšem ve dvacátých letech americkými automobilkami znovu vyhrabán ze zapomnění a použit pro pojmenování sedanu s pevnou střechou, jehož zadní část oken byla překryta textilií ve snaze evokovat vzhled skutečného kabrioletu. Kolem padesátých let již slovo landau zcela ztratilo svůj význam a bylo nahodile používáno společností GM či Chrysler, jen proto, aby jejich modely dostaly vágně evropský šmrnc.
Vozy označované jako landau se postupně stávaly čím dál méně častými, ovšem jejich poloviční bratránci, takzvané „landaulety“, zažily svou chvilku slávy, byť kratičkou. Landaulety měly přes zadní sedadla skládací stříšku – pozůstatek po oné dělené skládací stříšce z kočáru landau –, zatímco přední sedadla byla překryta pevnou střechou, nebo naopak ponechána bez zastřešení. Jelikož však byly landaulety vždy zamýšleny jako šoférované automobily, nestal se tento styl nikdy masově populárním a po roce 1918 byl vyhraněn pro celebrity či důležité funkcionáře. Od šedesátých let kupříkladu Mercedes vyráběl speciální landaulety pro papeže Jana XXIII., Pavla VI. či Benedikta XVI. Dokonce ještě i v roce 2007 na moto show v Dubaji představila divize Maybach koncepci vozu typu landaulet, který pak byl do výrobního portfolia firmy přidán roku 2009.
Dalším slovem, jež mělo původ v terminologii výrobců kočárů a které bylo adaptováno do světa automobilů, bylo „brougham“. Brougham bylo pojmenování pro lehký čtyřkolový kočár z devatenáctého století. Původně byl navržen roku 1830 pro britského lorda kancléře Henryho, barona Brougham a Vaux a šlo o menší a obratnější formu transportu, než byl obvyklý těžký kočár. Brougham měl zcela uzavřené dvoudveřové tělo a obvykle byl uzpůsoben pro přepravu jen dvou osob, i když občas disponoval i záložním párem skládacích sedadel umístěných v předních rozích. Přední část kočáru byla osazena oknem, kterým se pasažéři mohli dívat ven, kočí pak seděl na samostatném předním nezastřešeném sedátku. Automobil „brougham“ eduardovské éry měl v podstatě totožnou konfiguraci: přední samostatné sedadlo pro šoféra, za nímž následovala pro pasažéry určená uzavřená kabina s pevnou střechou. Cadillac toto pojmenování použil pro svůj vůz v roce 1916 a po zbytek století jej užíval opakovaně. Kolem třicátých let však termín „brougham“ – jak pro Cadillac, tak i pro jeho americké imitátory – jednoduše znamenal komfortně vybavený dvoudveřový sedan. Značka Oldsmobile, sesterská divize Cadillacu pod hlavičkou GM, prodávala model Regency Brougham až do svého zániku roku 2004, a dokonce i Ford tento termín v průběhu sedmdesátých let užíval.
Do každodenního slovníku lidí pak postupně pronikala i další slova z motoristické oblasti. Ve Spojených státech používané slovo „limousine“ („limuzína“) – převzaté z názvu bývalého francouzského regionu – kolem roku 1902 označovalo automobil s uzavřenou kabinou pro pasažéry, ale otevřeným sedadlem pro řidiče, které bylo později zakryto prodloužením střechy vozu. Kolem roku 1930 se poté toto pojmenování začalo používat obecněji pro větší auta a po druhé světové válce pro velké či dlouhé vozy, u nichž byla kabina pro šoféra oddělena od zbytku interiéru. Brzy pak byly limuzíny spojeny hlavně s dopravou z amerických letišť i na ně.
Ke konci třicátých let se pak objevila svérázně anglosaská fráze „station wagon“ (poprvé byla použita ve Spojených státech roku 1929), případně „estate wagon“ (používaná jak v USA, tak i ve Velké Británii) či „estate car“ (výhradně britská). Pod těmito pojmy se ukrýval automobil, který byl dostatečně velký na to, aby mohl převážet lidi i náklad – dnešní kombi. Samotný název „station wagon“ (doslova „staniční vůz“) byl převzat od koňmi tažených vozíků, které byly k dispozici cestujícím pro odvoz jich i jejich zavazadel ze železničních nádraží. Britská varianta „estate car“ byla později Morrisem a Austinem nazývána též „Traveller“ nebo „Countryman“. Další typ karoserie s osobitým britským jménem je pak „shooting brake“. Označovalo se tak dvoudveřové kombi a užívalo se až do třicátých let. Samostatné slovo „brake“ se používalo v pozdním devatenáctém století pro velké venkovské povozy a frankofonní země jej využívaly pro pojmenování svých (poměrně vzácných) verzí kombi automobilů („un break“) až do šedesátých let dvacátého století. Roku 2012 dokonce značka Jaguar uvedla kombi verzi svého luxusního sedanu XF Sportbrake.
