Automobilka Austin si v letech bezprostředně následujících po skončení druhé světové války díky bohaté síti franšíz rozesetých po celém světě zajistila, že se její produkty i nadále dobře prodávaly, přestože většinou šlo o zcela mdlé vozy. Výlet na americký trh s modelem Austin A90 Atlantic z roku 1951 však u veřejnosti propadl a toto fiasko Lorda jen utvrdilo v tom, aby neposlouchal žádné inovátory. Výkon maličkého auta Austin A30 byl při plném naložení čtyřmi pasažéry naprosto otřesný, přesto se model ještě v šedesátých letech vyvážel za hranice. A automobil založený na modelu Morris Oxford z roku 1954, který historik Anthony Pritchard nazval „nepřekonatelně ošklivým vozem“, se pod licencí vyrábí v Indii dokonce dodnes.
Sám William Morris se s novým poválečným světem nedokázal sžít a propadal se do stále hlubší izolace. Drtivé vítězství Labouristické strany ve volbách v roce 1945 považoval za národní katastrofu a neustále požadoval, aby byla státní moc oslabena a aby Attleeho kabinet upustil od své politiky zestátňování. „Všichni výrobci,“ prohlašoval Morris, by měli „dostat možnost přijít s vlastním nápadem na svou obchodní spásu a k té se pak vlastními silami dopracovat a neměli by být omezováni a zatěžováni byrokracií, restrikcemi a nařízeními.“ Morris se se svou představou o ekonomice volného trhu a viktoriánským společenským postojem nedokázal přizpůsobit výzvám zestátňování a sociálního státu a jeho nespokojenost s Attleeho labouristickou vládou rostla každým měsícem. Miles Thomas k tomu později napsal:
„Postupně jsme si začali uvědomovat, že ve svém rostoucím rozčarování a znechucení poválečným světem plným frustrací z nedostatku oceli, pokračujících vládních kontrol, omezení a slepých uliček byl ten podrážděný muž sedící (…) na diktátorském trůnu vlastně nešťastným člověkem. On, jehož i nepřímo vyjádřené přání bylo rázem převedeno v rozkaz ředitelům jednoho z nejúspěšnějších a nejrychleji rostoucích podniků v zemi, nyní musel pokleknout před úředním šimlem.“
Tak jako Henry Ford, i William Morris neustále porušoval své sliby o tom, jak přenechá svou společnost mladší generaci. Již roku 1932 tehdy pětapadesátiletý Morris ohlásil, že se zakrátko hodlá stáhnout z každodenního dozoru nad Morris Motor Company (jež byla roku 1940 oficiálně přejmenována na Nuffield Organization), avšak – stejně jako starý pan Ford – zjistil, že to zkrátka nedokáže. Miles Thomas pak o ranném poválečném období napsal, že přestože Morris „už dávno řekl, že se chystá přenechat řízení svého podniku výkonné radě, i nadále nepolevoval v uplatňování svého sice nemístného, ale nezpochybnitelného práva na destruktivní kritiku“. Výsledkem toho ovšem bylo to, že talentovaní vysocí manažeři, jako byli například Leonard Lord či Miles Thomas, náhle začali Nuffield Organization vzdorovitě opouštět. Thomas v roce 1945 navrhoval zhospodárnit komplikovanou síť firemních továren a dodavatelů, avšak Morris, který se zrovna navrátil ze své každoroční dovolené v Austrálii, tento plán nesmyslně zarazil. Tehdy se i zdvořilý a umírněný Thomas rozhodl, že Morrisovu krátkozrakou tyranii již déle snášet nebude a v listopadu 1946 podal výpověď. Leonard Lord se s Morrisem rozhádal už roku 1938 a zakrátko nato, jak bylo napsáno výše, se přidal k „nepříteli“. On a Morris spolu již nikdy nepromluvili. Lord se pak své pomsty dočkal, když byl Morris bez dlouhých cavyků odstaven z řízení společnosti tím, že byl „povýšen“ nejprve na předsedu bez výkonné pravomoci, a poté roku 1954 na čestného „prezidenta“. Posledních devět let svého života tak Morris strávil bez jakéhokoliv zapojení do fungování automobilky BMC vyjma občasného focení pro propagačního materiály – což, jak bylo dobře známo, nesnášel. V době své smrti v roce 1963 se Morris i přes své velké bohatství zdál být nešťastným mužem. Obzvláště jej trápil jeho neúspěch ve zplození potomků. „Mám víc peněz než by si kdokoliv mohl přát, a pokud to pro někoho ještě něco znamená, tak i titul. Přesto všechno, co jsem, zemře ve chvíli, kdy zemřu já,“ napsal jednou. A tak se i stalo: titul vikomta Nuffielda po jeho smrti zanikl. Dnes si už jen málo Britů narozených po roce 1975 vůbec pamatuje na auta značky Morris. Kamenný obelisk „Nuffieldova jehla“ („Nuffield Needle“) v Cowley je to jediné co zbylo z Morrisovy staré továrny v Oxfordu, která kdysi zaměstnávala tisíce dělníků, avšak v roce 1993 byla ji demoliční četa srovnala se zemí.
