Auta ranného automobilismu jakožto manifesty síly, stylu a bohatství se stále stávaly symboly nejen statutu, ale i nepřímo vyjádřené sexuální přitažlivosti. Design automobilů od pozdních dvacátých let jejich tělesné charakteristiky ještě zvýraznil: kapoty luxusních sportovních vozů – jako Bentley, Cord nebo Bugatti – se stávaly až neskutečně dlouhými, zatímco se jejich špičaté předky (k roku 1937 měla skoro všechna americká auta přední části ve tvaru V) a rozšířené přední masky chladiče staly bojovnými obrazy chlapské agrese.
Zamyslíme-li se nad tímto sexuálním kontextem, není pak divu, že byl automobil již od svých prvních let rodově vyhraněný. Ve francouzštině má slovo pro auto mužský rod, ve Velké Británii a ve Spojených státech se o autech mluvilo v ženském rodě. Jak ve své recenzi básnil jeden redaktor magazínu Autocar: „extrémní poddajnost, pohotové a příjemné reakce na vedení mé ruky, jež se střídají s občasnými záchvaty náladovosti – neřkuli tvrdohlavosti –, které pomíjejí stejně rychle, jako se objevily, to vše je důkazem toho, jak moc se hodí rodové propojení automobilu s něžným pohlavím“. Přestože auta sexuální stereotypy upevňovala, sloužila i jako únik dam z jejich viktoriánských rolí a omezení, i když se někdy zdálo, že jen usnadňují cestu z deště pod okap: například magazín Harmsworth Monthly Pictorial Magazine z července 1898 přinesl příběh o „motorovém útěku za sňatkem dědičky Kitty a neohroženého Jacka“. Podstatně lépe vztah žen a aut vykreslil magazín Car Illustrated v článku ze srpna 1904, když poukázal na to, že automobil umožnil ženám samostatné cestování – řidičky mohly „vyjet na nákup třicet kilometrů daleko, dát si oběd šedesát kilometrů daleko, a přesto se stihly vrátit domů k večeři“. Řízení automobilu poté dámám podstatně usnadnilo zavedení elektrického startéru, který se stal běžným po roce 1918, neboť tak již nemusely při startování motoru zápolit s tuhými a těžkými ručními startovacími klikami.
Ženy usedaly za volanty vozů již od prvních let automobilového věku. (Zajímavostí však je, že historik Sean O’Connell upozorňuje na to, že ještě v roce 1965 vlastnilo řidičské oprávnění jen třináct procent britských žen.) Například Dorothy Levittová, první automobilová závodnice, soutěžila na britských silnicích už od roku 1903. Levittová přitom přímo popírala zažitý stereotyp sportovkyň: byla nevysoká, drobná a stydlivá, čímž dokázala, že pro to, abyste uměli dobře řídit, nutně nemusíte být ukřičeným silným chlapem. Po roce 1905 již ženy mezi své členy vítala i Automobile Association, ovšem aristokratičtější Royal Automobile Club nikoliv a raději protlačil vytvoření své dámské alternativy.
Kolem třicátých let se na trhu vyskytovaly modely vozů speciálně zacílené na zákaznice – a to nejen věčný Austin Seven, ale i novější modely jako třeba Hillman Minx z roku 1935 –, a nadto ještě i existovaly dámy, které se směle zapojovaly do závodů a svá auta braly i na vytrvalostní výpravy. Roku 1931 zorganizovala Barbara Cartlandová závod pro majitelky vozů MG Midget na slavném závodním okruhu v Brooklands, aby dokázala, že ženy umějí řídit i závodit stejně dobře jako muži. Ostatně již v brzkém roce 1935 noviny Daily Express upozorňovaly na to, že se z hlediska pojištění řidičky těší pověsti méně rizikovější skupiny, než jakou představovali jejich mužští kolegové.
