Fakt, na který byl William Morris připraven kdykoliv upozornit, bylo to, že byl od svých patnácti let nedotčen formálním vzdělávacím systémem. Úspěšný podnikatel otevřeně kritizoval „intelektuály“, zejména pak ty z univerzitního prostředí. „Žiji dost dlouho na to, abych věděl, že lidé s drahým vzděláním nejsou často těmi, kdo něco dokážou,“ říkával rád. Nikdy ho nikdo neviděl číst knihu, titulní stranu novin jen letmo sjížděl pohledem.
Co ale bylo pro firmu Morris Motor Company bolestnější, předpojatost jejího šéfa proti intelektuálům znamenala, že nebyl ochoten „utrácet“ za produktový vývoj či průzkumy trhu. Teprve až na samém sklonku své vlády, v roce 1949, Morris ustoupil a neochotně ustanovil post „experimentálního inženýra“. Proto bylo poměrně překvapující, že se William Morris rozhodl založit při Oxfordské univerzitě novou fakultu. Roku 1926 zafinancoval vznik profesury pro anesteziologii a španělštinu, což ovšem učinil z velmi příznačných důvodů: anesteziologii proto, že v životě několikrát trpěl kvůli špatné narkóze během operací, španělštinu pak proto, že chtěl učinit dojem na španělského krále Alfonsa XIII, motoristického nadšence, jehož nedávno potkal. (Morris doufal, že mu Alfonso poslouží jako užitečný prostředník pro expanzi na pyrenejský a latinsko-americký trh. Král byl ovšem o pět let později sesazen a Morrisova snaha tak přišla vniveč.)
Roku 1937 pak automobilový magnát přišel s návrhem vytvořit novou instituci zaměřenou na strojírenství, jež by se postavila na Morrisem nedávno koupeném prázdném pozemku severně od hradu Oxford Castle. Mazaný výkonný rektor univerzity, filozof A. D. Lindsay, ovšem dokázal Morrise obratně odklonit od původně zamýšleného strojírenství ke společenským vědám. Morris později prohlašoval, že jej Lindsay podvedl, ovšem ještě v pozdních 30. letech se zdálo, že toto odklonění zas tolik nevadilo. Mnohem více Morris protestoval proti zamýšlenému designu fakulty, proti jejímu prvnímu vedoucímu, socialistickému filozofovi G. H. D. Coleovi, a po roce 1943 pak rovněž proti tomu, že ve svém učebním plánu postrádá jakékoliv strojírenské obory. Ve svých posledních letech tak Lord Nuffield fakultu Nuffield College navštěvoval jen zřídka. Svému problematickému patronovi se ostatně první generace přednášejících z fakulty pomstila po svém – za fakultní motto si vyučující zvolili slovní hříčku odkazující na jednoho z Morrisových největších evropských rivalů: Fiat Lux („Budiž světlo“).
Jedním z Morrisových největších skutků, ať už bývá pojímán kladně, či negativně, byla trvalá proměna starobylého univerzitního města. K roku 1936 již Oxford nebyl „jen“ jedním z nejváženějších center terciárního vzdělávání, ale i domovem jedné z největších automobilek na světě, jejíž továrna zaměstnávala téměř 30 tisíc dělníků. A to bylo mnohem více lidí, než kolik jich pracovalo pro Oxfordskou univerzitu. Spisovatel John Betjeman ve své knize An Oxford University Chest z roku 1938 napsal o Williamu Morrisovi následující: „Vždy mi připadalo, že ta velká černá univerzitní hradba vrhala stíny na jeho život. A tak ji vzal útokem a ve svém boji zvítězil. Oxford již není především univerzitním městem – je hlavně městem průmyslovým. Stín oné hradby by měl být teď Lordu Nuffieldovi vděčný. Vždyť dokáže její drolící se ochozy spravit, ba opevnit zlatem.“
Poté, co si Morris podmanil město a vykoupil si zdráhavé uznání univerzity, se rozhodl zapojit se do politiky na národní úrovni. Bohužel, jeho politická intervence byla, podobně jako ta Henryho Forda, neobratná, trpěla špatnou informovaností a též byla až nevhodně pravicová. To mělo za následek, že jej – opět podobně jako Forda – jen málokdo bral vážně, a to i mezi konzervativními politiky. V letech 1930–1931 Morris sponzoroval stranu New Party („Nová strana“) založenou v té době bývalým ministrem labouristů Sirem Oswaldem Mosleyem, jenž později automobilového magnáta označil za „nejvýznamnějšího podporovatele“ své partaje. Ovšem poté, co se New Party roku 1932 přeměnila na Britskou unii fašistů a Mosley se zhlédl v Mussolinim, Morris zdánlivě finanční podporu jeho aktivit ukončil a později důrazně popřel jakékoliv zapojení své osoby do fašistického hnutí. Přesto Martin Adeney odkryl důkazy, že Morris dál v průběhu 30. let peníze Mosleyovým fašistům tajně posílal. Zjištění to není zas tak překvapivé, vezmeme-li v potaz Morrisovy neoblomně pravicové názory i jeho neochvějné přesvědčení o tom, že měl pokaždé pravdu.