Jmění Williama Morrise dosahovalo závratných výšin a z podnikatele se rovněž stal štědrý filantrop, přesto pravidelně kritizoval jiné lidi za to, co považoval za hýřivost. Jeho ředitel pro publicitu, Miles Thomas, jednou vzpomínal, jak jeho šéf reagoval, když v naplněném umyvadle v tovární umývárně našel plavat kousek mýdla: „Ten malý chlapík s jasnýma očima se příšerně rozlítil, soptil a nadával.“ Milese ovšem v tu chvíli pravděpodobně ani nenapadlo zeptat se, co vůbec Morris v dělnické umývárně pohledával…
Morris si též až do konce života podrobně zapisoval veškeré osobní výdaje až do posledního halířku, a to přitom byly kupříkladu jeho stravovací návyky notoricky asketické. (Což platilo i o jeho manželce, která údajně sbírala zbytky z kantýny v Cowley, těmi krmila své slepice chované na nuffieldském panství a jejich vejce posléze prodávala u bran továrny dělníkům.) Kromě práce se pak Morris věnoval už jen golfu. A taky jedné záhadné, neidentifikované australské milence, již, zdálo se, každou zimu navštěvoval. A nad toto všechno byl automobilový magnát navíc ještě společensky dost neobratný a hodně vázl v komunikaci. Thomas jej v tomto ohledu líčil takto: „Pro Billa Morrise byla každá schůze utrpením. (…) Snadno mu ujely nervy, pořád se ve své židli nervózně vrtěl a často se stalo, že se prostě najednou zvedl a zasedačku opustil. O této své slabině ale věděl a snažil se vyhnout nutnosti svolat či se účastnit jednání u kulatého stolu.“ Morris byl zkrátka stydlivým workoholikem – „egocentrickým introvertem“, dle slov Milese Thomase –, který byl neustále v pohybu a byl plný nervózní energie.
Co se týče jeho vztahu k dělníkům, byl k nim benevolentně otcovský. Platil jim více, než mu zákony nařizovaly, a tato štědrá mzda tak do továrny v Cowley přitáhla bývalou zemědělskou pracovní sílu z celého Oxfordshire. A v době před rokem 1939 se Morris též pyšnil tím, že většinu svých zaměstnanců znal jménem. Přes to všechno si ale vždy prosazoval svou a ke sklonku života se stával čím dál více samotářským. Automobilový návrhář Alec Issigonis vzpomínal, že svého šéfa potkal jen dvakrát, přičemž „od první a druhé schůzky uběhlo celých 11 let a bylo to, když jsme slavili miliontý vyrobený Morris Minor“. I v období svého ústupu ze slávy pak Morris zůstával chladným a tvrdě soutěživým člověkem.
Na druhou stranu však byl mimořádně štědrým donátorem nemocnic a zdravotnických dobročinných spolků. Jeho fond Nuffield Foundation rozdával oxfordským nemocnicím plnými hrstmi a jakožto nenapravitelný kuřák poskytl Morris v říjnu 1939 finance na nákup cigaret pro britská vojska působící v cizině. V době jeho smrti se částka, kterou věnoval na charitativní účely – především ty, které usilovaly o zlepšení situace „potřebných chudáků“ – šplhala na tehdy závratnou sumu přes 25 milionů liber.
