O tři měsíce později stál Wyer na přístavním mole v Nassau a pozoroval, jak z přepravních lodí vyjíždějí dvě jeho auta. Jeho tvář byla obzvláště ponurá. Měli zpoždění. Při nakládce vozů do letadla v Londýně vrazilo jedno auto do palety a poškodilo si předek. Letecká trasa na Bahamy vyžadovala zastávky v Montrealu, pak New Yorku a po cestě do Miami dostal pilot letadla zprávu, že má na palubě bombu. Letadlo tedy muselo nouzově přistát v Savannah v Georgii.
Jestliže by se cesta samotná nazvala fiaskem, pak by závod samotný dostal ještě nelichotivější označení. Jak vůz Phila Hilla, tak i ten Bruce McLarena utrpěl mechanickou závadu. V boxu, pod pálícím karibským sluncem, stál Leo Beebe a vše sledoval. Vážil cestu až z Dearbornu a to, co viděl, mu stačilo. Po závodě svolal schůzku v místním hotelu. Zahleděl se na Wyera i mechaniky a začal svým obvyklým refrénem: „Já sice o závodění nic nevím…“, načež dodal: „Ovšem je tu jedna věc, která už mi po těch měsících přijde zcela zjevná – že vy o něm nevíte taky ani ň!“
Beebemu bylo jasné, že to chce změnu. Když dorazil zpět do Dearbornu, ihned zavolal do Los Angeles. Wyera z projektu na fordovský prototyp pro Le Mans odvolal a vše předal do rukou Carrolla Shelbyho.
Když do dílny Shelby American dorazilo první GT40, všichni zaměstnanci se shromáždili venku, aby si ho prohlédli. Byl sychravý, chladný prosincový den. A to auto nebylo zrovna takové, jaké si ho představovali. Bylo potlučené a špinavé a vůbec nevypadalo jako ten rekordně drahý, supermoderní závodní stroj, který měl Ford na svém programu.
Shelby vyšel ze své dílny na vlhkou vozovku a upřeně na vůz hleděl. Závodit s Cobrami byla jedna věc. Byly to totiž jeho mašiny, měly na sobě jeho jméno. Ale na tomhle bylo jméno Henryho II. Shelbyho první závod s GT40 měl být Daytona Continental na 2000 kilometrů. Stačil mu pohled na ten vůz a věděl, že jeho tým poběží závod s časem. Do závodu zbývalo 8 týdnů. Celý závodnický svět se bude dívat, jestli ta Shelbyho banda hot-roderů opravdu byla tak dobrá.
Shelby nikdy netvrdil, že by byl technickým géniem. Jeho strategií bylo obklopit se talentovanými lidmi a inspirovat je tak, aby dosáhli něčeho, co bylo údajně nad hranicí jejich možností. Měl svého hlavního inženýra, Phila Remingtona, o němž Shelby prohlašoval, že je to ten nejpodceňovanější technik na světě. No a teď potřeboval manažera projektu.
„Chceš ten job?“ zeptal se Carrolla Smithe, bývalého jezdce a inženýra, který pracoval v jeho dílně ve Venice. „Co tím myslíš?“ nechápal Smith. „Chceš bejt týmovej manažer pro naše GT40?“ „No kurňa!“ zvolal Smith. „To tedy rozhodně. Ale už jsem souhlasil, že budu pracovat pro Johna Wyera.“ Shelby se pousmál. „John tě propustil.“
Nejvíc odpovědnosti ovšem spadne na testovacího řidiče, inženýra a závodního jezdce v jedné osobě, který bude muset žít s vozem 24 hodin denně, 7 dní v týdnu na dráze i v dílně. Shelby tuto práci svěřil do rukou svého závodního manažera Kena Milese.
Než se tým vůbec pustil do práce, musel se vůz pořádně vyčistit parním čističem. Pak z něj mechanici vytáhli motor a vyměnili ho za Ford 289. Následně vůz přetřeli na barvy Shelby Americans: modrou v odstínu „guardsman blue“ s dvěma bílými pruhy jdoucími přes nos, střechu a zadní kapotu. Ty pruhy nejenže vypadaly šmrncovně, ale měly i praktickou funkci – pomáhaly inženýrům při posuzování toho, jak se auto chová v zatáčkách. Jakmile barva zaschla, naložili vůz na přívěs a odvezli ho 113 kilometrů do vnitrozemí.
Na okruhu Riverside International Raceway je už očekával Ken Miles. Vysoký Angličan s pevnými svaly byl oblečený do modré mikiny s kapucí a ušpiněných pláťáků, na obličeji černé sluneční brýle a na nohou tenisky. Měl nakrátko střižené hnědé vlasy a velký nos, který mu při jedné hospodské rvačce v pubertě poněkud vyspravila rozbitá flaška. Sledoval, jak tým vykládá upravený Ford z přívěsu. Otevřeli mu motorový prostor, aby se mohl podívat. Miles se oběma rukama opřel o pravé zadní kolo tak, až se mu rýhování pneumatik Goodyear obtisklo na dlaně. Zíral na fordovský osmiválec, jeho karburátory a spletenec výfukového potrubí. Jeho čtrnáctiletý syn Peter stál vedle něj a nakukoval skrz otevřené dveře do kabiny.
Milesovi bylo čtyřicet šest let a byl tedy starší než většina Shelbyho mladé krve Jeho prací bylo vzít surové stroje a přetvořit je v závodní automobily. Hodně lidí, kteří ho znali, bylo názoru, že Miles je sarkastický hajzl. Carroll Shelby ale věděl, že je to génius.
Miles si nasadil helmu a brýle, nasedl do vozu a vyjel na dráhu. Několik zaměstnanců Shelby American včetně nového týmového manažera Carrolla Smithe a hlavního inženýra Phila Remingtona pozorovalo, jak Miles krouží s autem po dráze. Jízda to nebyla dlouhá. Miles brzy zajel zpět do boxu a vysedl. Všichni čekali na jeho dojmy. Miles potřásl hlavou a shrnul to stručně: „Je to příšerný.“
