Na konci sezóny 1964 se oči celého motoristického světa upínaly na Mexico City. Mexická Grand Prix byla toho roku posledním závodem seriálu Formule 1 a hned tři jezdci mohli tentokrát pomýšlet na titul. Aby ho získal John Surtees, musel se umístit na prvním či druhém místě. Surtees o svůj titul musel bojovat na hrbolaté cestě v nadmořské výšce 2133 m, což řádně mávalo se systémem vstřikování paliva jeho vozu, a do posledního kola vjížděl na třetím místě. Předjel však nakonec týmového kolegu Lorenza Bandiniho a finišem projel jako druhý. Stal se tak prvním mužem, který byl kdy korunován mistrem světa na dvou i čtyřech kolech.
Nikdy v životě si nepotřásl s tolika rukama jako toho dne, vzpomínal pak. Byl tam i britský princ Philip a mexický prezident, který mu daroval luxusní zlaté hodinky Longines. Když se Surtees vrátil do Itálie, čekala na něj formální recepce. Nakonec nastal čas oslavit to po italsku. Sedlo se a jedlo se.
Naproti bráně Ferrariho továrny, v ulici Via Abetone, byla malá hospůdka jménem Il Cavallino. Vlastnil ji Ferrari. Otevřel ji, aby měl kde obědvat, protože jinak v Maranellu nic moc nebylo. Jednoho odpoledne po skončení sezóny 1964 tam Ferrari dorazil se svým zástupcem Gozzim a se Surteesem. Ferrari si přál aperitiv a tak se na stole hned objevily jeho oblíbené drinky: koktejly Formule 1, Formule 2 a Formule 3, každý další zředěnější než ten předchozí. „Formule 1 je jen pro tvrďáky,“ varoval své spolustolovníky Ferrari. Surtees tedy popadl sklenici Formule 3. Ferrari se mohl potrhat smíchy.
Toho dne bylo na návštěvě v továrně šest studentek a Ferrari je přizval ke stolu. Jeho zalíbení v ženách nebylo tajemstvím. Číšník odzátkoval dvě lahve Tokaje, načež se místnost začala plnit vůní tradičních modenských pokrmů.
Ferrari Surteese u stolu zahrnoval svou přízní. Vychvaloval místní speciality, přičemž kousek jídla napíchl na vidličku a Surteese jím nakrmil před zraky Gozziho i pozvaných slečen. Nikdo ještě neviděl, že by si Ferrari nějakého jezdce tolik připustil k tělu. Jeden důvěrný přítel popsal Ferrariho povahu jako „uzavřenou jako vlašský ořech.“ A teď se tu najednou starý pán veřejně družil se svým anglickým pilotem.
Po obědě se Surtees a Ferrari oddělili od skupiny a zamířili společně do závodní dílny. Surtees skočil do vozu Formule 1 a prsty obepnul volant. Když se podíval přes rameno, uviděl Ferrariho, jak se nad ním sklání a usmívá se jako otec, který právě svému synovi daroval nové kolo.
Surtees byl princem zvláštního království. Ferrari stvořil shakespearovský svět, kterým neustále dmýchaly intriky a v němž lidé občas za své chyby platili životy.
Surteese celou sezónu užírala ta napjatá situace, rýpala do jeho výbušné povahy. Rozpory s týmovým manažerem Dragonim, výzva ze strany týmové dvojky Bandiniho. A kdo mohl vědět, jakou úlohu v tom všem sehrál sám Ferrari? Jak se tak toho dne Surtees díval na Ferrariho usměvavý obličej, určitě se musel v duchu ptát, co skutečně si starý pán myslí. Ferrari napsal ve svých pamětech: „Výraz tváře, úsměv nebo zamračení, jsou jen určitou formou obrany a měly by se tak brát“. Byla Ferrariho náklonnost opravdová? Věděl o Dragoniho machinacích a schvaloval je? Nebo za nimi stál ve skutečnosti on?
Sedíc v rudém autě, Surtees obrátil hlavu kupředu a uviděl ve svých rukou volant. Čekal jej rok 1965.
67. Romance mezi lidmi a stroji
„Závody Grand Prix učarovaly stovkám mužů a žen všech věkových kategorií, a oni tak kamkoliv následují auta i jezdce a otevřeně je uctívají. Závodníci vidí v jejich očích romantický odraz sebe sama, posvátný úžas a neskrývaný obdiv. Když jezdec usedne do svého stroje, ozve se řev motoru, oči lidí se přilepí k startovní vlajce, dav naprázdno polyká vzrušením – v takové chvíli se pilot cítí být bohem. A co je vedle toho nebezpečí?“
– Robert Daley, The Cruel Sport
V roce 1965 se Amerika potýkala s rychlostní revolucí. Generace z doby baby boomu dostala řidičáky a silnice se zaplnily řidiči s tvářemi poďobanými beďary, kteří si prvně v životě vychutnávali svůdnou svobodu dálnic.
Mladí muži si na začátku šedesátých let uvědomili, že nechtějí žít životy svých otců. Všechny ty puritánské represe padesátých let – dodržovat pravidla, na nic se neptat – zasadily do nové generace semínko touhy, touhy po dobrodružství.
Tohle bylo to jádro, kterého využil Hugh Hefner ve svém magazínu Playboy, Albert Broccoli ve svých filmech s agentem 007 a které nyní Detroit zužitkovával v plné síle. A to nejen Ford se svým Mustangem, ale i John DeLorean s novým Pontiacem GTO (pojmenovaným podle Ferrari GTO) a automobilka Plymouth s Barracudou. Byl to úsvit éry „muscle car“, tedy výkonných – „svalnatých“ – aut. Rychlost byla sex. Dupnout na plyn bylo jako „dělat to“ přímo na silnici. Oddávat se tomu riziku znamenalo být volný.
Ztělesněním mužství byl závodní jezdec, vrcholná postava suverénnosti a mužnosti. Do té doby to byl hrdina jen pro kult motoristických nadšenců, najednou ovšem sláva tohoto sportovce přešla do běžného života. Poprvé v historii se závody začaly objevovat v televizi s jistou pravidelností. Velkolepé bouračky, vzrušení z honiček. Kamery přenesly rychlost do obýváků celého národa.
V roce 1964 vidělo závody aut padesát milionů diváků, dvakrát více, než kolik jich sledovalo baseballová utkání. Motosport se tak dostal na druhé místo co do sledovanosti (na prvním se držely koňské dostihy). V Hollywoodu se připravovaly hned čtyři velké snímky o závodních jezdcích s hvězdným obsazením: ikony jako James Garner, James Caan, Tony Curtis a Steve McQueen měli ztvárnit závodníky vzpírající se smrti. „Náhlá záplava celovečerních filmů s automobilovým tématem odráží zajímavou autománii, která ovládla filmovou kolonii,“ psal New York Times v roce 1965, jenž zaznamenal „bující autománii“ v zemi. Na solných pláních Boneville mezitím Craig Breedlove lámal rekord v pozemní rychlosti se svým tryskovým autem Spirit of America – v roce 1965 překonal rychlost 965 km/h.
Díky tomuhle všemu se utužila pouta, která vázala motosport k automobilovému průmyslu. Proměna závodních jezdců v ikony popohnala prodeje rychlých aut. A rychlá auta posílila popularitu závodění. „Romance mezi mužem a strojem ještě nikdy nezahořela takovou vášní,“ napsal jeden sloupkař v Los Angeles Times.
