Říká se, že automobilové závody jsou tak staré jako druhé auto. Od roku 1886, kdy si Karl Benz patentoval svůj „motorový vozík“, se auta vyvinula v dva odlišné druhy, z nichž každý okupoval jednu stranu Atlantiku. V Americe, kde byly cesty široké a podrobně rozplánované městskými staviteli, kteří doslova stěhovali hory, aby si pro své silnice uvolnili cestu, tam byla auta jen o jednom: o silném motoru. Závody sériově vyráběných amerických automobilů na oválných tratích byly tradicí sahající až k roku 1896. Pořadatelé vábili lidi skrz turnikety, posazovali je na tribunu a nechali je platit za právo vidět tu velkou show. Diváci díky tomu však mohli sledovat celý závod, ne jen jeho kousek. Závodění na oválném okruhu bylo divadlem, představením před platícím publikem. Zda publikum zhlédlo komedii, nebo tragédii, záviselo jen na průběhu dne.
Evropa na druhou stranu představovala kolébku motoristických závodů. Silniční meziměstské závody šířily slávu automobilů napříč kontinentem. Na rozdíl od těch amerických, evropské cesty sledovaly kontury země, byly plné zatáček, ohybů, stoupání i klesání. Evropská auta se vyvinula ve vozy s menším motorem, který však byl schopen rychlých návalů síly. Ustavičné zrychlování, zpomalování a zatáčení vyžadovalo odolnou převodovku, dobré zavěšení kol, pohotový řídicí mechanismus a brzdy s dlouhou životností. Vozy se proměnily v lehké, sofistikované stroje. Laboratořemi, v nichž se nové technologie testovaly a prokazovaly, byly právě divoké přírodní závodní okruhy.
V roce 1922 přišli dva Francouzi s ambiciózním nápadem: uspořádat vrcholný motoristický závod. První z nich, Charles Faroux, byl geniálním inženýrem a vůdčí osobností francouzského motoristického žurnalismu. Druhý, Georges Durand řídil francouzský automobilový klub L’Automobile Club de l’Ouest. Tito dva si usmysleli, že připraví 24hodinovou vytrvalostní soutěž, která prověří každou stránku auta a odhalí každou jeho slabinu. Jízda v noci, pouze ve světle předních světlometů si kladla za cíl vylepšit jednoduché elektrické systémy vozů. Vítězné auto pak muselo být nejen nejrychlejším, ale také palivově nejúspornějším a nejodolnějším. Tedy, shrnuto a podtrženo, tím nejinteligentněji sestrojeným.
Jako dějiště závodu vybrali Faroux a Durand okraj Le Mans. Právě sem totiž přicházeli stateční muži, aby riskovali své krky při testování hranic zákonů fyziky. V roce 1906 se zde uskutečnila první automobilová Grand Prix. O dva roky později se k nebi nad Le Mans vznesl Wilbur Wright při prvním významném evropském letu. Faroux a Durand vytyčili na veřejných silnicích kolem města okruh, který později vešel ve známost jako Circuit de la Sarthe, podle nedaleké řeky Sarthe. První 24hodinový závod v Le Mans v roce 1923 vyhrál vůz Chenard-Walcker s průměrnou rychlostí asi 92 km/h.
Jako první si komerční potenciál tohoto závodu uvědomil W. O. Bentley. S výhrou přicházela obrovská prestiž, nejen pro model vítězného vozu, ale i pro jeho výrobce a zemi původu. Bentleyho anglické vozy opanovaly Le Mans na několik let – vítězily zde v letech 1927 až 1930. Od roku 1931 do 1934 je vystřídaly Alfy Romeo a v předválečném období závodu dominovaly francouzské automobily Ettore Bugattiho. Po druhé světové válce pak jako král lemanských konstruktérů nastoupil Enzo Ferrari. Všechny tyto automobilní společnosti – od Bentley přes Alfa Romeo a Bugatti až po Ferrari – vděčí za svůj status a za poptávku po svých vozech po celé Evropě právě vítězstvím na Le Mans. Kdyby nikdy nezískaly touženou šachovanou vlajku, přežily by až do dnešních dní?
Ferrari nazýval Le Mans „závodem pravdy“. Po dobu 24 hodin dva muži (jeden v autě, druhý před či po svém výkonu doplňoval živiny v občerstvovacím stanu či naspával minuty v přívěsu) sjížděli okruh o délce 13,45 km ve snaze jet rychleji než všichni ostatní. Vyhrálo auto, které do konce závodu najelo nejvíce kol. Na začátku šedesátých let se soutěž rozdělila do dvou základních kategorií: GT vozy (zákaznická auta veřejně dostupná) a Prototypy. Vozy obou kategorií musely mít přední světlomety, dvousedadlovou kabinu a zavazadlový prostor, jinak se však od sebe zásadně lišily. Prototypy byly účelově vyrobené závodní vozy a jejich rychlost mnohdy převyšovala GT vozy o dobrých 112 km/h. Byly zamýšleny jako příklady sportovních aut budoucnosti, rychlostní vědy zatlačené k limitům v autech, které však ještě stále mohly legálně brázdit silnice.
