V Dearbornu, 12. července 1963, uspořádal Lee Iacocca setkání výboru svých vedoucích pracovníků. Don Frey ji odstartoval prezentací. Plán byl následující: Bude ustanovena vysoce specializovaná divize, jež se plně zaměří na výrobu prototypu vozu pro Le Mans. Nad technickou stránkou budu dozorovat Roy Lunn. Nová divize ponese jméno Ford Advanced Vehicles a bude moci zkombinovat výhody finančních prostředků společnosti Ford s obratností a svobodou malého nezávislého výrobce. „Cílem je mít do roka připravené nové závodní auto,“ oznámil Frey. Jinými slovy, včas na Le Mans 1964.
Lunn si převzal slovo. Podal zprávu o své nedávné cestě do Evropy. Na Le Mans 1963 sledoval Ferrariho auta, když dojely do cíle jako první, druhé, třetí, čtvrté, páté i šesté. Podělil se s kolegy o svou analýzu: aby Ferrariho porazili, potřebují auto, které v nejvyšší rychlosti dosáhne i přes 322 km/h (při takové rychlosti přejede auto délku fotbalového hřiště během jediné vteřiny), ovšem bude dostatečně odolné i pro 24hodinový závod. „Když neberu v potaz auta, která jsou speciálně určená pro překonávání rekordů v pozemní rychlosti,“ řekl Lunn, „tak ještě nebylo vyrobeno žádné auto, které by mohlo jezdit rychlostí přesahující 322 km/h na běžných dálnicích. Mluvíme tady o vyšších hodnotách, než jsou vzletové rychlosti většiny letadel. Obráceně vzato však bude největším problémem to, jak vůbec udržet takový vůz na zemi.“ Aby bylo možné postavit podobný automobil, bude muset vstoupit do hry nejen ta nejpokročilejší technologie, ale i agresivní inovace. Motor bude umístěn uprostřed, za kabinou, ale před zadní nápravou, tedy podobně, jako je tomu u Ferrari 250 P, vítězného auta Le Mans roku 1963. Každý svar musí perfektně držet. Na 24hodinovém závodě se žádná slabina neschová. „Pokus naplnit tyto cíle představuje fascinující technickou výzvu,“ pokračoval Lunn. „Naše konkurence dosáhla sofistikované úrovně svých produktů po téměř čtyřiceti letech evolučního vývoje.“
Nakonec Lunn navrhl sedmiciferný rozpočet a pobavilo jej, jak rychle Iacocca schválil nejen ono číslo, ale i celý plán. Všichni se ovšem shodli na tom, že nový vůz budou muset stavět přímo v Evropě, neboť většina z potřebných specializovaných komponent nebyla ve Spojených státech dostupná.
Ačkoliv v průběhu celé schůze vůbec nepadlo jeho jméno, všichni přítomní věděli, koho budou muset do projektu přizvat. Nikdo z Fordu nedokázal postavit sporťák, který by porazil Corvettu od Chevroletu, natož pak Ferrari. V celé Americe byl jen jeden jediný muž, jenž měl potřebné znalosti a zkušenosti, aby stvořil budoucího vítěze. A nebyl to zrovna typ pasující do obří korporace. Carroll Shelby.
