Svůj první vítězný závod zajel Enzo Ferrari 17. června v Ravenně. Když shlížel ze stupínků vítězů, protlačil se k němu davem muž. Představil se jako hrabě Enrico Baracca, otec italského válečného hrdiny Francesca Baraccy, modenského rodáka. Než byl roku 1919 zabit, sestřelil Baracca 34 nepřátelských letadel. Tento hvězdný pilot létal pod značkou černého vzpínajícího se koně, kterého si nakreslil na trup svého letounu. Byla to Baraccova matka, kdo tehdy Ferrarimu řekl: „Pane Ferrari, co kdybyste si na svůj vůz symbol mého syna nakreslil? Přinese vám štěstí.“ Ferrari vzpínajícího se koně skutečně přijal a umístil jej na žlutý štít – žlutá byla barva Modeny. Jednoho dne se tento obrázek stane tou nejznámější firemní značkou na světě.
V roce 1929 založil Ferrari Scuderii Ferrari, doslovně „stáj Ferrari“, soukromý tým jezdců pod křídly Alfy Romeo. Za sídlo si Scuderia zvolila dvoupodlažní budovu v ulici Viale Trento e Trieste. Do bytu v druhém patře se Enzo zakrátko nastěhoval se svou novomanželkou, vesnickou dívkou Laurou. Poslední vítězství si Ferrari připsal v roce 1931. V lednu následujícího roku mu Laura porodila chlapce, jemuž hrdí rodiče říkali Dino. Ferrari oznámil, že už nikdy nebude závodit. Měl teď dědice, a tak si slíbil stvořit odkaz, který jej přežije.
Ferrari věřil, že se na vítězství z 50 % podílí auto, z 50 % jezdec. Co se aut týče, ozbrojil se jednotkou rudých Alf Romeo navržených největším italským mistrem mechanikem, Vittoriem Janem. Poslední, co tedy Scuderii chybělo, byla hvězda za volantem.
„Létající Mantuan“ Tazio Nuvolari toho obvykle moc nenamluvil, ovšem z jeho ostré čelisti i chladných očí čišela srdnatost a vzpurnost. Slučoval v sobě precizní dovednosti s – dle Ferrariho slov – „téměř nadlidskou odvahou.“ Podle mnoha hledisek byl Nuvolari nejlepším závodním jezdcem na světě, jaký kdy žil. Ferrari s ním vyjednal dohodu, která Nuvolarimu připsala téměř třetinu příjmu celé stáje. Budoucnost ukázala, že to byl geniální tah.
Při jednom předzávodním tréninku doprovázel Ferrari Nuvolariho jako spolujezdec. „Při první zatáčce mě sevřela jasná předtucha, že skončíme ve škarpě. Cítil jsem, jak mi instinktivně tuhne tělo, jak jsem se už už připravoval na havárii,“ vzpomínal na ten den později Ferrari. „A místo toho jsme najednou zase jeli po rovince, vůz v dokonalé rovnováze. Podíval jsem se na Nuvolariho. Jeho tvrdá tvář byla úplně klidná, jako vždycky. Rozhodně se netvářil jako někdo, kdo právě vyvázl z hrůzostrašné situace. Při druhé zatáčce se všechno opakovalo. Při čtvrté a páté jsem to už pochopil. Všiml jsem si, že celou dobu při zatáčení Tazio nesundal nohu z plynu. Popravdě řečeno měl ten pedál úplně přišlápnutý k podlaze.“
V Janovi a Nuvolarim našel Ferrari své prototypy: geniálního inženýra a mistrovského pilota (Italové používají pro závodní jezdce označení pilota, tedy pilot, protože italským slovem pro řidiče míní spíše šoféra). Tihle dva přivedli Scuderii Ferrari v Itálii na výsluní pozornosti. V průběhu těchto let studoval Ferrari psychologii vítězství. Některé principy byly zcela evidentní. Soutěž je vždy impulsem pro inovaci. Čím je soutěž dravější, tím rychleji auta pojedou. V některých lidech je zakotvena potřeba dosáhnout něčeho velikého. A když se tato potřeba zkombinuje s talentem, přetvoří člověka v poloboha. Závodník, který je ochoten za volantem i zemřít, má vždycky velkou šanci porazit závodníka v rychlejším voze. Pokud se tedy dožije konce závodu.
V 30. letech německý kancléř Adolf Hitler pochopil symbolismus skrývající se pod Grand Prix. Nabídl obrovské sumy říšských marek jakékoliv německé firmě, která „vyprodukuje“ úspěšného závodníka. A tak vznikla celá flotila „stříbrných šípů“ – ohromných strojů od Mercedesu a Auto Union. Aby snížili jejich váhu, Němci sedřeli z vozů barvu, takže se stříbřitě leskly obnaženým kovem. K Hitlerově radosti se Německu podařilo k roku 1934 ovládnout závodní okruhy.
V červenci 1935 se z Modeny vypravila karavana vozů Scuderia Ferrari v čele s Nuvolarim. Mířili na sever na německou Grand Prix na okruhu Nürburgring. Byl to jeden z prvních účelně zbudovaných uzavřených závodních okruhů, měřil téměř 23 km a byl samá rozbouřená zatáčka. Za přihlížení 2500 diváků doprovodili nacističtí vojáci vozy závodníků až na startovní čáru. Každý byl přesvědčen, že jsou německá auta neporazitelná. Sám Führer jistě u svého rádia poslouchal přenos ze závodu. Stříbrné šípy sjížděly okruhy nehoráznou rychlostí, na kapotách svastiky. Rudé Alfy na svých tělech nesly černého vzpínajícího se koně na žlutém štítu. Manfred Von Brauchitsch, synovec jednoho vysoce postaveného nacistického důstojníka, jel v čele závodu ve voze Mercedes-Benz. Nuvolari mu však byl v patách. Když závodníci najeli na poslední okruh a dav v úžasu sledoval cílovou rovinu, zakřičel v reproduktoru hlas: „Brauchitschovi praskla pneumatika! Nuvolari ho předjel! Brauchitsch se ho snaží dohnat s prázdnou pneumatikou!“
Doma v Modeně zazvonil Ferrarimu telefon: Nuvolari právě vyhrál německou GP! V Itálii bylo závodění vášní, která spojovala všechny vrstvy obyvatel napříč všemi regiony. Celá města se rozezněla oslavami. Ferrariho reputace byla nadobro vytvrzena. Vzpínající se kůň už nesymbolizoval jen muže a jeho auta, ale celý národ.
