- června 1956 dorazil do čísla 11 v ulici Viale Trento e Trieste kněz. Dino umíral, a tak přišel, aby jeho rodičům poskytl společnost a útěchu. Ferrari seděl v křesle u postele svého syna. Povídali si a z této konverzace, jak později vyprávěl, poznal Ferrari, „co znamená život pro mladého muže, který se blíží k jeho konci“. Když Dino vydechl naposledy, otevřel Ferrari sešit na nočním stolku plný jeho tabulek a grafů a vepsal do něj poslední větu: Je prohráno. „Ztratil jsem syna,“ pronesl nahlas. „Pomodleme se za našeho Dina, který nás opustil,“ navrhnul kněz. Ferrari odvětil: „Ode dne mého Prvního přijímání, když jsem byl ještě dítě, jsem už zapomněl modlitby, které lidé každý den říkávají. Umím jen jednu: Pane, pomoz mi, abych byl dobrým člověkem.“
Následujícího dne Ferrariho jezdci v červených kombinézách a s bílou páskou na rameni na Dinovu počest závodili na francouzské Grand Prix. Brit Peter Collins z Ferrariho týmu zvítězil s průměrnou rychlostí přes 195 km/h – tedy nejvyšší průměrnou rychlostí, jaká kdy byla na evropském okruhu dosažena. Když mu o tom telefonovali, Ferrari jen mávnul rukou. Tvrdil, že v závodění už nevidí žádný smysl a prohlásil, že s ním nadobro končí. Nikdo mu to nevěřil.
Dinovo tělo uložili do rodinné hrobky na modenském hřbitově San Cataldo. Enzo Ferrari si nasadil tmavé sluneční brýle, které se od té doby staly tak nedílnou součástí jeho obličeje jako nos, na kterém seděly. Dinova kancelář zůstala nedotčena. Všechny jeho věci – notes s daty schůzek, plnicí pero – zůstaly přesně na tom samém místě, kam je odložily Dinovy prsty. Ve své vlastní kanceláři v továrně pověsil Ferrari Dinův portrét nad svícen, takže připomínal oltářní obrázek. Každé ráno chodil rozjímat k hrobce, v níž byl jeho syn pochován. Bylo mu 58 let a neměl žádného legitimního dědice, kterému by jednou předal odkaz, jenž vytvářel. Přišel o všechno, na čem mu kdy záleželo, kromě jediné věci: jeho aut. Nic jim nedokázal upřít. Živě si pamatoval den, kdy jej svět automobilů svedl.
Bylo mu jedenáct let a psal se rok 1909. Bydlel s rodiči a bratrem v malém bytě nad otcovým železářstvím na okraji Modeny. Každé ráno se budil do zvuku kladiva bušícího do kovu. Jednoho rána vstal a vydal se podél kolejí, které procházely kolem domu. Šel sám přes tři kilometry. Modenská Automobilní Asociace organizovala za městem závod jménem Record del Miglio. Skupina gentlemanů-motoristů se v něm chystala pokořit rychlostní rekord. V roce 1909 jezdilo po modenských ulicích mnohem více oslích spřežení než aut. Motorové vozy byly kuriozitami a šance vidět je v akci zlákala početný dav. Na scénu dorazil i malý Enzo: mechanici popocházeli kolem hromad náhradních pneumatik a nádrží s palivem. Časoměřiči seděli opodál u stolu, na kterém visela cedule s ručně napsaným nápisem CÍL. Nějakou dobu panovalo napjaté ticho a pak najednou se to objevilo: hřmící závodní auto. Jistý Da Zara toho dne nasadil nový rekord – 140,25 km/h.
Ferrariho ambice zhatila první světová válka. Zpustošila Itálii, zničila její ekonomiku a infrastrukturu. Na druhou stranu však urychlila vývoj automobilů a letadel. Vznikly nové sofistikované stroje a povstala i nová generace mužů zvyklých na rychlost a nebezpečí. Tihle muži nikdy nezapomněli na své ztracené bratry. Hořkost z války přetrvávala. Ve 20. letech představovaly závody aut symbolickou válku. Vozy soutěžily pod národními barvami: rudá pro Itálii, modrá pro Francii, zelená pro Anglii, žlutá pro Belgii a bílá (později stříbrná) pro Německo.
Ferrari se po válce ocitl bez halíře, jeho otec a bratr byli mrtví. Nebyl příliš vzdělaný – prošel si jen čtyřmi roky základní školy a třemi roky na obchodní škole. Měl ale cenný talent: schopnost spravovat věci. Ve 23 letech vstoupil do týmu Alfa Romeo jako testovací řidič, mechanik a závodník.
