Modena, rozléhající se kolem Ferrariho domu, pokračovala ve svém rutinním životě. Již od dob Caesara byla vzkvétajícím koutkem Itálie, usazená kolem Via Emilia, strategické silnice vedoucí přímo do Říma. V roce 1955 v ní žilo 150 000 lidí. Bylo to město dlážděných alejí a cest vinoucích se na Piazza Grande, hlavní modenské náměstí se sochou Madonny stojící na stráži vedle katedrály z 12. století, jejíž špičaté věže se již pod tíhou času pomalu nakláněly.
Italové znali Modenu pro její delikatesu zampone (nadívané prasečí nožky), šumivé červené víno Lambrusco, sladký vinný ocet a mizerný fotbalový tým jménem Il Canarini, Kanárci. Ovšem to pravé bohatství města představovali řemeslníci. Historik Griffith Borgeson popsal město jako „překypující až absurdně nadanými umělci, kteří vám vyrobí cokoliv, vyrobí to lépe, než byste čekali, a ještě tak levně, že z toho nikdy nesmíte vyjít z údivu. Je to neuvěřitelné místo, kde na každém rohu narazíte na tucet úžasných řemeslníků a šikovní kováři každého zaměření jako by rovnou vyskakovali z místní černozemě.“
Tak jako ve všech italských městech, i v Modeně byla krása ceněná velmi vysoko. Bylo to zjevné kdekoliv kolem, počínaje renesanční architekturou až po etiketu na láhvi od Lambrusca. Modenští kováři měli rovněž talent pro mechaniku, jistou instinktivní schopnost navrhnout a vyrobit hýbající se součástky. Ve městě se snoubila antická estetika s moderní ambicí ovládat sílu. „Jsem toho názoru,“ napsal jednou Ferrari, „že existují vrozené dary, které jsou specifické pro jisté zeměpisné oblasti. Jsou-li tyto dary přeneseny do průmyslové výroby, mohou čas od času narůst do významné důležitosti… V Moděně, kde jsem se narodil a vybudoval své dílo, existuje určitý druh psychózy pro závodní automobily.“ Ulice a aleje Modeny byly lemovány výrobnami vozů a slévárnami. Na ulici Via Ciro Menotti mělo své ústředí Maserati, v nedaleké Boloňi vyráběli slavné karburátory Weber a sídlo zde měla motocyklová firma Ducati. Jen pár kilometrů od Modeny v Sant’Agata Bolognese se jistý významný výrobce traktorů Ferruccio Lamborghini chystal brzy uvést na trh svůj fenomenální první automobil. Byl to však právě Enzo Ferrari, kdo v regionu platil za nejvýznačnějšího mechanického impresária.
Ferrari byl synem kovodělníka. Jeho příjmení vzniklo z italského ferro, železo. Nemluvil o sobě ani jako o návrháři, ani jako o inženýrovi, ale spíše jako o „agitátorovi lidí“. Každé ráno odcházel ze svého domu v plandavém obleku, kalhoty mu držely šle. Na ruce měl staré hodinky s obrázkem vzpínajícího se koně – loga firmy Ferrari – uprostřed ciferníku. Zašel se nechat oholit od svého holiče Antonia, pak nasedl do svého Fiatu a sjel 17 kilometrů do vesničky Maranello, kde ho před bránou jeho továrny divokým vrtěním ocasu vítal německý ovčák jménem Dick. Tovární vrátný Seidenari – kterého paní Ferrariová překřtila na pana „Sei di Denari“ („máš peníze“) – se příchodem šéfa rychle probral. Ferrariho kancelář byla hned u brány, takže viděl, kdo přichází i odchází. Pracoval sedm dní v týdnu, dvanáct až šestnáct hodin denně, a to i ve svátky. Večer se vracel do Modeny. Cítil se ke svému městu „mimořádně emocionálně připoután“. Kromě každodenních vyjížděk do Maranella Modenu nikdy neopouštěl. Nechodil se dívat ani na závody, dokonce ani na italské Grand Prix odehrávající se na autodromu v Monze, nejslavnějším okruhu na světě, který měl jen dvě hodiny jízdy od domu.
Ferrariho továrna vyráběla týdně jen pár aut třech různých typů: dvousedadlové závodní vozy typu Le Mans, jednosedadlová auta tvaru střely pro GP (pro která se tou dobou začala rozšiřovat přezdívka Formule 1) a silniční auta. Za tyto kousky platila neuvěřitelné sumy jen řídká skupina zákazníků, která si svá auta objednávala na zakázku, jako by šlo o umělecké kousky: argentinský prezident Juan Domingo Perón, íránský šáh Réza Pahlaví, diplomat a playboy Porfirio Rubirosa i jeho slavná milenka Zsa Zsa Gaborová. Když si přijeli do Modeny vyzvednout své vozy, vždy zůstali chvíli déle, aby se mohli s Ferrarim osobně setkat. Říkávali mu podle titulu, který mu italská vláda udělila v roce 1927: Commendatore, komtur.
Pro novináře byl Ferrari záhadou: muž, který vyráběl závodní auta, ale odmítal chodit se dívat na závody. Muž, který neúnavně pracoval, aby zdokonalil nejmodernější stroje, ale bál se výtahů. Přezdívali mu „kouzelník z Maranella“, „poustevník okouzlený rychlostí“. Ve svém rodném městě, tam, kde vyrostl a žil, tam však záhadou nebyl. Vypadal a oblékal se jako každý jiný muž sedící v kavárnách na Piazza Grande. Byl to Modeňan, krajan.
