„Věřím tomu, že kdyby člověk chtěl chodit po vodě a byl připraven tomu obětovat úplně všechno ve svém životě, dokázal by to. Chodil by po vodě. A myslím to vážně.“
–Stirling Moss, závodní jezdec, raná 60. léta 20. století
„Ať se na to podíváme z jakéhokoliv úhlu, Ford z Dearbornu rozhodně vypustil kočku mezi holuby. Stojíme na prahu dost možná té nejúžasnější éry automobilových závodů v historii.“
–Sports Illustrated, 11. května 1964
V roce 1963, po nezdařené obchodní dohodě, se dva podnikatelé z protějších stran Atlantiku pustili do války, jejíž největší střet byl odehrán na nejslavnějším automobilovém závodě na světě. Tento příběh představuje kroniku souboje dvou titánů – Henryho Forda II ze Spojených států a Enza Ferrariho z Itálie – na 24hodinovém závodě v Le Mans. V užším pojetí je tento příběh o jezdcích a jejich autech, jak se řítili k vítězství a někdy i do záhuby.
Jména, jež se zde objeví, patří mužům, kteří se stali ikonami motorismu: Henry Ford II, Enzo Ferrari, Lee Iacocca, Carroll Shelby, Phil Hill, John Surtees, Ken Miles, Dan Gurney, Bruce McLaren a jeden zelenáč jménem Mario Andretti. A stejně důležitou roli jako tito muži hraje i automobil, jehož zrození budeme na následujících stranách sledovat: Ford GT, závodní vůz, jehož obrázek se i více než 40 let po své premiéře stále objevuje na přebalech motoristických magazínů. Tohle auto se zrodilo pro jeden jediný úkol: porazit krvavě rudá Ferrari na jejich domácí půdě, a to v době, kdy se Enzo Ferrari těšil nejdelší dynastii vítězů Le Mans v historii.
24hodinový závod v Le Mans byl (a stále je) závodem sportovních aut. V 50. a 60. letech 20 století byl však něčím ještě mnohem větším. Byl tím nejskvělejším marketingovým nástrojem, jaký kdy byznys závodních automobilů poznal. Slavní výrobci stavěli silniční vozy, které pak na závodních okruzích dokazovaly, že jsou těmi nejlepšími na světě. Závody automobilů byly tak krásné, jak byly nebezpečné, a pro žádný jiný to neplatilo více než pro Le Mans. V roce 1964, v roce, kdy Henry Ford II postavil na startovní čáru 24hodinové klasiky svůj první vůz, časopis Car and Driver nazval závod „čtyřhodinovým sprintem následovaným 20hodinovou tryznou“. Byl to, slovy časopisu, „pravděpodobně ten nejnebezpečnější sportovní počin na světě“. Výhra, která přinesla miliónové prodeje. Le Mans byl soutěží technologie a strojírenství, nápadů a odvahy.
Od doby bratrů Duesenbergů ve 20. letech 19. století se žádnému většímu automobilovému koncernu ze Spojených států nepodařilo vyhrát ani jeden významnější evropský závod. Výrobci aut ze starého kontinentu byli poháněni desítkami let inovací, které jejich vozům pomáhaly na zakroucených, nelítostných drahách. Americké závody sériově vyráběných vozů – na hladkých oválných okruzích – byly dost odlišnou záležitostí a zahrnovaly méně sofistikované řidiče i méně důmyslné vozy. Úspěch v Evropě tedy mohl přinést leda svazek mezi brilantním designem a nezlomnou odvahou. Žádal si bezpáteřního vizionáře v čele celého podniku, tým těch nejschopnějších jezdců na světě a ty ze všech nejrychlejší závodní vozy. Tedy všechno, o čem si optimističtí Američané mysleli, že si to mohou pořídit za své všemocné dolary. Vize Henryho Forda II o tom, že se jeho společnost stane šampiónem na Le Mans, začala jako marketingová kampaň, jako investice, o které doufal, že se dobře promítne u jeho pokladen. Nakonec se však stala něčím mnohem větším. Vlasteneckým tažením, cestou ke slávě, úkolem zapsat se do historie jako žádný automobilový magnát před ním. Henry Ford II našel způsob, jak dobýt Evropu v čase nástupu éry, již nyní nazýváme globalismem.
Tenhle příběh není smyšlený. Všechno, co popisují následující stránky, se skutečně stalo.
