11. červen 1955 18.24 Le Mans, Francie
Jmenoval se Pierre Levegh. Seděl klidně v otevřeném kokpitu stříbrného Mercedes Benz 300 SLR na 24hodinovém vytrvalostním závodě v Le Mans. Zatím to samozřejmě nemohl ani tušit, ovšem brzy se měl tento devětačtyřicetiletý Francouz stát tím nejnechvalněji proslulým automobilovým závodníkem.
Od startu uběhly dvě hodiny a 24 minut a Levegh jel dost pozadu. Zrovna vyjel z mírné zatáčky, přeřadil z třetího stupně na čtvrtý a do roviny zrychlil. Výfuk zasyčel hlasitěji a pronikavěji, dřevěný volant jezdci zapulzoval v rukou. Levegh měl špunty v uších, na hlavě ochranné brýle a helmu amerických bojových pilotů, na nohách modré kalhoty a světlé tenisky. Co ale neměl, byl bezpečnostní pás. V řízení už stihl vystřídat svého týmového parťáka, Američana Johna Fitche, a před sebou měl ještě 22 hodin závodu. Přesto se v něm už teď ozývala únava, která rozptylovala jeho soustředění. V kokpitu byl sám. Jen on a jeho vůz. Každý pohyb volantem, každé došlápnutí na pedál hned vyvolalo odezvu – zlomky vteřin získané, nebo ztracené. Ručička tachometru se posunula za 217 km/h, pak za 225 km/h.
Zástupy diváků lemovaly obě strany silnice. Do tohoto rovinatého koutu střední Francie se jich sjelo na čtvrt miliónu, aby byli svědky bitvy tří válčících stran: stříbrných Mercedes-Benzů, zelených Jaguárů a rudých Ferrari: Němců, Angličanů a Italů. Nikdo z nich dosud nespatřil tak nádherná auta ujíždět takovou rychlostí. I jen zaparkovaná vypadala jako výplody science-fiction. Každý z návštěvníků měl na svém lístku vytištěno varování o nebezpečí, které automobilové závody představovaly. Jejich mysl se teď ovšem zaobírala něčím úplně jiným než rizikem. Nádhera Le Mans jim stoupala do hlavy jako místní víno.
Po své levé straně spatřil Levegh Jaguára Typ D s číslem 6, jak kolem něj prosvištěl. Za jeho volantem seděl Mike Hawthorn, Angličan, jemuž se přezdívalo „Motýl“ po jeho puntíkovaném motýlkovi, kterého si za volant vázal. Hawthorn měl naspěch. Jel v čele závodu, a navíc zdolal 14,5kilometrový klikatý úsek vinoucí se venkovskými silnicemi v rekordním čase. Před Leveghem měl náskok celé jedno kolo. Pro Francouzského jezdce však byl tento závod více než jen soutěží. Bylo to vyvrcholení třiceti let jeho života. Tři dekády strávil honěním se za vítězstvím v Le Mans. Táhlo mu na padesát a jeho budoucnost závisela na tomto jediném autě, na jeho poslední jízdě. Jak se Hawthornův náskok zvyšoval, Levegh už viděl svůj sen, jenž definoval celý jeho život, jak se rozplývá nad dráhou jako kouř z výfuků Angličanova Jaguáru. Ztrácel se mu v nedohlednu.
Před mnoha lety měl Levegh vizi. 26. května 1923 uspořádali dva Francouzi, Charles Faroux a Georges Durand, první 24hodinovou vytrvalostní Grand Prix v Le Mans. Závod, který měl otestovat výdrž a výkon aut i jezdců se odehrával na okruhu zhruba ve tvaru vejce. Vedl krajinou se zatáčkami i dlouhými rovinami pro maximální rychlost. První závod vyhrála dvojice Francouzů. Odešli z něj jako hrdinové. Sedmnáctiletý Levegh byl u toho. Slíbil si, že jednoho dne tenhle závod pojede. Že ho vyhraje. Začal studovat taje závodní jízdy. První Le Mans jel v roce 1938. S každým rokem závod přitahoval víc diváků, s každým rokem se na něm auta hnala rychleji. Stejně jako diváci i Levegh v Le Mans cítil něco magického, něco nevýslovně velkolepého. Pravidla byla jednoduchá: tým dvou jezdců pro každé auto, v kokpitu ale vždy jen po jednom řidiči. Vůz, který za 24 hodin zdolá nejvíc okruhů, vyhraje. Leveghovi se to téměř podařilo jen jednou, v roce 1952. Do konce závodu zbývala hodina a on vedl. Pak přišel jeden zadřený převod a zadrhnutý motor. V roce 1955 už byl daleko za svými nejlepšími léty. Lidé ho již odepsali.
