11. červen 1955 Le Mans, Francie
Na jaře roku 1955 kontaktoval Pierra Levegha Alfred Neubauer, legendární manažer továrny Mercedes-Benz. Chtěl, aby francouzský jezdec řídil jedno z jejich aut na závodě Le Mans. Vedení Mercedesu v tom vidělo dobrý marketingový tah – Francouz za volantem německého auta znamenal vylepšení vztahů s francouzskou veřejností. Francouzi rádi nakupovali auta, ovšem stále jim ještě v mysli leželo utrpení z rukou nacistů před více než deseti lety. Levegh pro změnu věděl, že místo v týmu Mercedesu – nejlepším týmu roku – znamená tu největší šanci na výhru, jakou kdy měl. 300 SLR bylo závodní auto s otevřeným kokpitem, dvěma sedadly, zavazadlovým prostorem a předními světly, zcela podle předpisů závodu. Pod jeho lehkou magnéziovou kapotou žila mechanická bestie nepodobná ničemu. Dlouhému, jako náboj tvarovanému nosu vládl 3litrový osmiválcový řadový motor. Auto přinášelo na Le Mans technologickou novinku: vstřikování paliva. A nejvyšší rychlost? Přes 297 km/h.
Levegh nabídku přijal. Při zkušebních jízdách několik dnů před závodem však zajel mnohem pomalejší časy než ostatní, což Neubauera přimělo k zamyšlení se, jestli na to stárnoucí Francouz opravdu má.
V sobotu 11. června se začátek závodu rapidně blížil. Levegh obcházel box týmu Mercedes s ustaraným výrazem ve tváři. Jednomu kolegovi se svěřil, že má z jisté části okruhu velké obavy: z úzké rovinky vedoucí právě kolem boxů mechaniků. „Pro tak rychlá auta je to tam příliš úzké,“ pronesl. „Pokaždé, když okolo projíždím, trnu,“ dodal, načež si postěžoval: „Řidič se ve svém autě musí cítit dobře. Ale já se v tomhle dobře necítím.“ Novinář Jacques Ickx, otec budoucího hvězdného jezdce Jackyho, vzpomínal, že „Levegh se procházel kolem a ve tváři měl smrtelný strach. Bylo to jako obrázek z nějaké antické tragédie. Jeho pýcha, jeho ohromná tvrdohlavost mu nedovolila přiznat, že to auto nezvládal. Že by měl raději odstoupit. Tým Mercedesu celou dobu věřil, že nakonec požádá, aby ho ze závodu uvolnili. Sami mu nechtěli říct, aby to vzdal, že na to nemá. A tak čekali na rezignaci, která nepřišla.“
Levegh seděl za volantem a tvrdě došlapoval na pedál od plynu. Skrz lehký kouřový opar výfukových plynů viděl, jak se v dálce rýsuje hlavní tribuna Le Manského okruhu: přeplněný stadión rozseknutý v půli dvouproudovou silnicí. Na začátku tribuny byla úzká rovinka vedoucí kolem boxů mechaniků. Přímo před Leveghem ujížděl Jaguár „Motýla“ Mika Hawthorna. Hawthorn zvolnil a zajel doprostřed cesty, přičemž předjel Austin Healey řízený Britem Lancem Macklinem, který za ním zaostával o celý okruh. Hawthorn, za ním Macklin a za ním Levegh se blížili k hlavní tribuně.
