11. červen 1955 Le Mans, Francie
Závod Le Mans byl v plném proudu. Tři jezdci, Mike Hawthorn, Lance Macklin a Pierre Levegh se blížili k úseku kolem hlavních tribun. Na Hawthornově Jaguárovi se najednou rozsvítila zadní světla. Sjel napravo k boxu mechaniků a divoce brzdil, přičemž zablokoval cestu Macklinovi. Levegh uviděl zadní světla vozu a kouř deroucí se zpod zadních pneumatik, jak Austin Healey chytil smyk. Měl jen pár vteřin na to, aby zareagoval.
Všiml si asi 5metrové mezery, skrz kterou by zablokovaný vůz mohl objet. Zvedl ruku, aby upozornil za sebou jedoucí vozy na obstrukci, pak zatočil volantem nalevo. V rychlosti asi o 50 km/h vyšší než Austin Healey však ťuknul do stočené zádi smýkaného vozu. Mercedes se v okamžení ocitl ve vzduchu. Kovová obluda vážící přes 1 360 kg s nádrží plnou hořlaviny letěla vzduchem 15 metrů nad zemí v rychlosti přes 240 km/h směrem k hloučku diváků. Levegh stále sehnutě seděl nad volantem. Vůz narazil do hrazení a vybouchnul. Rozžhavené kusy kovu se rozlétly do davu. To, co ještě před chvílí bylo společenskou akcí roku – večírkem podtrženým cinkáním sklenek vína a hřměním motorů sportovních vozů – se najednou změnilo v nepředstavitelnou hrůzu. Tucty lidí ležely na zemi a krvácely. Kolem plály plameny. Tělo vozu z magnézia, materiálu podobného tomu, který se používal do blesků raných fotoaparátů, rychle tálo a měnilo se v hustou polévku doběla rozžhaveného kovu. Nastala panika. Kdo mohl, utíkal. Do davu prchajících se vmísili novinoví fotografové, zaměřovali své objektivy a cvakali spouštěmi, aby šokované tváře navždy otiskli do černobílého celuloidu.
Co Leveghovi v jeho poslední vteřině běželo hlavou, to se už nikdy nikdo nedozví. Paní Leveghová? Strach z bolesti? Anebo obrázek šachované vlajky, jak vlaje ve větru?
V následujících dnech lidé po celém světě otvírali své noviny a vstřebávali informace o tragédii ve Francii. Fotografie mrazivě připomínaly obrázky z války. Počet mrtvých se lišil zprávu od zprávy, od sedmasedmdesáti po šestadevadesát. To ale nebyla jediná podivnost tohoto příběhu. Závod pokračoval. Organizátoři se domnívali, že kdyby jej ukončili, odjíždějící auta by zablokovala cestu pro příjezd vozů záchranky. Tým Mercedesu v úctě k zemřelým rezignoval. Německý vůz, který smetl dav převážně francouzských diváků? Němci si rozhodně nepřáli začít třetí světovou válku. Ostatní závodníci však jeli dál. Jezdci bojovali přes večer a noc. Vyšlo slunce a bitva stále vřela. V neděli, 16.00, zhruba 22 hodin poté, co se odehrálo největší neštěstí v historii motosportu, si Mike Hawthorn dojel pro šachovanou vlajku. On a jeho spolujezdec Ivor Bueb urazili přes 4 135 kilometrů průměrnou rychlostí 172 km/h, včetně zastávek v boxech a nočního řízení. Rekordní rychlost.
Po jeho vítězství se kolem Hawthorna srotil dav. Řidič seděl v záplavě vítězných květů v kokpitu svého Jaguáru Typ D, vozu se žraločí ploutví na zadní kapotě a s ladnými ženskými křivkami kolem předních kol. Výraz závodníkovy tváře mnohé šokoval. Mezi rámem světlých vlasů a nad jeho pověstným motýlkem hrál náznak úsměvu. Skandální, mysleli si mnozí. Dost lidí věřilo, že Hawthorn Leveghovu nehodu zavinil. Jiní, kteří Hawthorna znali, věděli, že mu to nemohou vyčítat. Závodníci přijížděli na Le Mans, aby se stali šampióny. A ze všech četných šampiónů, jež zde byli korunováni, byl Hawthorn ten nejrychlejší.
