Surtees prosvištěl startovní rovinou, nahoru přes lehce pravotočivý svah a pod oblouk Dunlop. Asfalt na Le Mans prostě miloval, byl „hladký jako biliárový stůl“. Dvě Ferrari ho dostihla a předjela, takže se najednou ocitl se na třetím místě. Nu co, do konce závodu je ještě daleko.
Prvních pár kol patřilo k těm vůbec nejnebezpečnějším. Méně zkušení jezdci měli tendenci vystrkávat své soupeře z cesty, aby se mohli dostat před ně. Proto bylo moudré ujet té pakáži, co nejdříve to šlo. Surtees se soustředil na dráhu před sebou, každý nerv a reflexní vlákno sladěné s pohybem svého vozu i těch okolo. On sice nikoho nevystrkoval, ale jinak byl v boji na blízko nelítostný. Nehledě na to, jak dobří jste si připadali, on si našel cestu, jak vás objet. A vy jste se tomu museli podivit, přičemž vaše koncentrace povolila.
Jezdci na Le Mans měli ve zvyku připnout si bezpečnostní pás teprve až na Mulsanne. Na rovince si totiž mohli dovolit podržet si volant mezi koleny a uvolnit si tak ruce.
Když Surtees projížděl znovu kolem tribun, byla bilance pro Ferrari první, druhé i třetí místo. Uprostřed jízdního pruhu stál vlajkonoš a signalizoval výstrahu – na dráhu už se stihla vylít trocha oleje.
V kabině závodního auta se všechno odehrávalo jaksi zpomaleně. Surtees jednou napsal: „Když začínáte závodit, 190 km/h vám připadá jako 250 km/h. Jak nabíráte zkušenosti, těch 190 vám připadá spíš jako 90.“
Jak Surtees navigoval svůj vůz zakroucenou, sestupnou zatáčkou Esses během druhého kola, uviděl v zrcátku čumák Fordu GT40 jen kousek za sebou. Obě auta dělilo jen pár centimetrů. Surtees podřadil na dvojku, zahnul napravo do zatáčky Tertre Rouge a zamířil na Mulsanne. Pak prudce zrychlil, ovšem Ford měl stále za patami. Zařadil trojku, čtyřku, pak pětku. Blížil se k 305 km/h. Svět okolo se změnil v rozmazanou čmouhu, jako by Surteese nasával nějaký vesmírný vysavač. Najednou po jeho levici vyskočil Ford, jako by se chystal předjíždět. Byl to vůz číslo 11. Richie Ginther se prořítil kolem Surteese v rychlosti, jakou tahle rovinka ještě nezažila. Surtees viděl záď Fordu skrz své čelní sklo a pak najednou byl Ginther pryč.
V boxu novinářů tou dobou Jim McKay od ABC divoce křičel do svého mikrofonu, nahrával reportáž pro víkendový Wild World of Sports: „Dle zpráv přicházejících z dráhy předjel Richie Ginther, který se z osmého místa posunul na čtvrté, několik dalších vozů. Vlastně se tu povídá, že Richie Ginther v bílém Fordu s modrými pruhy převzal v druhém kole vedení. Americké barvy jsou v čele závodu Le Mans! Tady jej vidíte, na pravé straně obrazovky. Pořádně se podívejte na ten nízký Ford! Ještě nikdy jsem neviděl tak nízké auto!“
Phil Hill byl zpět v boxu a mechanikové se hrabali v motorovém prostoru jeho vozu. Minuty ubíhaly, Hill se v pořadí závodu propadal čím dál hlouběji. Tým konečně našel problém – zablokovaná tryska v jednom z karburátorů Weber. Auto nemohlo dýchat. Tyhle italské karburátory byly tak složité, že z nich mechanici byli úplně paf. Kde sakra byl ten chlápek od Weberu? John Wyer přes řev motorů uslyšel, jak na něj z davu na tribuně volá nějaký muž. Podíval se nahoru. Byl to zástupce firmy Weber. „Co tam nahoře děláte?“ křikl na něj Wyer. „Nechtěli mi dát propustku do boxu!“ zněla odpověď. Ne zrovna za chvíli byl karburátor konečně opraven a Hill odjel se zdravým GT40.
Narvaný do malé kabiny si jezdecký šampión začal razit cestu smečkou aut. Byl na čtyřicátém druhém místě. Ztratil dvaadvacet minut. Aby dohnal ta Ferrari tam někde v dálce, potřeboval by moc superhrdiny. Ovšem Hill znal tenhle okruh lépe než kdokoliv jiný.
