Hill rozvinul sérii perfektně zajetých kol. Zkušenosti mu našeptávaly, jak nahnat čas ve vysokých rychlostech, aniž by přetěžoval motor. Existuje jen jediná nejkratší cesta po okruhu, a té lze dosáhnout výběrem dokonalé trasy při každém zabočení. Když projížděl zatáčkou, dokázal jemně udržet pneumatiky jen pár centimetrů od hrany silnice. Hill měl v sobě jistý druh soucitu ke svému stroji a jeho mnoha součástkám. Dovolil mu dýchat a protáhnout své kovové svaly.
Z velké části o výhře či prohře v tomto závodu rozhodovaly hodnoty na počítadle otáček, které na řidiče hledělo z prostřed palubní desky. Pokud chtěl Hill zabočit při 4500 ot/min, nestačilo mu 4400 ot/min. Rozdíl mezi projetím jednoho kola za 4 minuty a za 3:58 se ve finiši rovnal zhruba 40 kilometrům.
Diváci na tribuně sledovali Hilla, jak se řítí přes Maison Blanche a dolů k rovince u boxů. Jakmile projel přes startovní/finišovou čáru, palce stiskly tlačítka stopek. Jel v rychlosti skoro 298 km/h na čtverku a při 5700 ot/min. Lehce pravotočivá zatáčka ho zavedla pod Dunlop. Ubral plyn, pak znovu zrychlil a vystřelil dolů po svahu při 294 km/h do zatáčky Esses. Podřadil na trojku, pak na dvojku dokonale ladným pohybem. Na podřazování musí jemně, žádné namáhání ozubení převodovky nebo kotouče spojky. Z Essesu vyjel Hill na dvojku při 5800 ot/min a 132 km/h. Prudké zabrzdění na 65 mph, ostrá zatáčka na Mulsanne, takže dupnul na plyn. Přeřadit na trojku, čtyřku. Přetížení ho zarazilo do sedadla. Hodil očkem na tachometr: 6100 ot/min. Noha na plynu vyčarovala 322 km/h.
Blížil se ke konci rovinky, ke slepé pravotočivé zákrutě La Grande Courbe. Hill ji sjel zcela čistě. Pak přišla zatáčka u Mulsanne, vůbec nejhorší místo celého okruhu. Nechal svůj vůz jet setrvačností, pak sešlápl brzdu a podřadil: trojka, dvojka, jednička. Výfukové roury vyplivly jiskry a litinové brzdové kotouče ohnivě zrudly. Bezpečnostní pás se Hillovi zaryl do pasu. Najel do zatáčky při 56 km/h. Prudce zrychlit. Dvojka, trojka, prosvištět kolem signalizačních boxů napravo, zpátky na 290 km/h. Hill se vrhal střemhlav do zatáček, zadní kola jeho vozu se snažila držet se vozovky. V dálce se objevila hlavní tribuna. Hill to propálil skrz tu propast pokrytou lidskými postavami. Mnoho tisíců očí sledovalo tu modro-bílou čmouhu, jak projela startem/finišem – auto od Fordu na čtyřech kusech gumy v rychlosti skoro 298 km/h. Palce znovu stiskly tlačítka stopek. Američan se posouval vpřed.
Každé kolo bylo jiné. Hillův mozek filtroval podněty a řadil je podle důležitosti, vše v rámci nanosekund. Fotografové, jak na něj mávají. List novin unášený větrem. Signály z boxu: B2 (za dvě kola do boxu), B1 a k tomu čas za kolo. S každým kolem mu ubývalo paliva, vůz byl lehčí a lehčí, tím pádem rychlejší. Vnímání bylo téměř mimosmyslové. „Pravá koncentrace není taková, kterou vnímáte,“ vysvětloval jednou Hill. Jezdec a vůz se stanou jedním, až když jezdec nevnímá sám sebe. Motoru si nevšímá, jedině, když se objeví problém. Srdce tluče jako o závod, možná 160 tepů za minutu, ale taky je ignorováno. „Vlajkonošů si všimnete a hned na ně zapomenete, leda by drželi žlutou vlajku nebo něco podobného,“ pokračoval Hill. „Auto, které předjíždíte, zaregistrujete, ovšem jakmile ho bezpečně objedete, zase ho z hlavy vymažete.“ Vždycky je tu nebezpečí, že i jezdec v autě jedoucím o 120 km/h pomaleji, najednou udělá nepředvídaný pohyb.
Jak se Hill proplétal mezi poli, kabina jeho auta se začala zahřívat. Během dne mohla teplota uvnitř dosáhnout i 60 ºC. Tělo navlečené v kombinéze a těsné helmě se začalo dehydrovat. Hluk otupoval uši a ty samé brutální nepřetržité vibrace, které ohrožovaly elektroniku ve voze, drnkaly na nervy i jezdci. Kolo za kolem, hodina po hodině. „Někdy si ani neuvědomíte, že vaše soustředění povolilo,“ varoval Hill. „Ne dokud se neocitnete na pokraji zhroucení.“
